Odcházení liberální hegemonie

Petr Agha

_11. 02. 2021


Krastev, Ivan–Holmes, Stephen: Světlo, které pohaslo: Vyúčtování. Praha: Karolinum, 2020, 258 s., přeložil Ladislav Nagy

Kniha Světlo, které pohaslo se řadí do velmi oblíbeného žánru literatury o „krizi demokracie“. Všechny podobné práce mají jedno společné: s volebním vítězstvím Donalda Trumpa a s brexitem se (liberální) demokracie náhle ocitla v krizi. Maďarsko Viktora Orbána a Filipíny Rodriga Duterteho, na něž se pohlíželo s nevolí jako na příklady lokálního selhání při dodržování demokratických zásad (Západu) i jako na potvrzení správnosti paradigmatu revoluce devadesátých let minulého století usilující o „dostižení“ Západu, se najednou staly důkazem krize demokracie a její křehkosti. Z tohoto pohledu pak i události staršího data splynuly v jakýsi model globální vlny nacionalismu, xenofobie a autoritářských vlád. Ale zatímco všichni tito autoři ponechávají určitý prostor vlivu nedávných rozvratných společenských jevů, jako je růst nerovnosti, vzestup sociálních sítí, odpor proti migraci, nicméně sdílejí názor, který se zformuloval během studené války a který, jak se zdá, získal své ospravedlnění v roce 1989: že „demokracie“ je očištěnou verzí našeho vlastního jednání a konání ve staré Evropě, doplněnou kapitalismem, což je slovo, které se v jejich dílech objevuje velmi zřídka, neboť je považováno za pevně daný předpoklad dalšího vývoje. Hlavním cílem knihy je odpovědět na otázku, proč se liberalismus nachází od desátých let tohoto století ve viditelné krizi. Poněkud laciný scénář, jak na Východě snadno vybudovat přesnou kopii Západu během poměrně krátkého a bezbolestného evolučního procesu dohánění Západu, jehož hlavní pozornost se soustředila na rozsáhlou transformaci právního a ústavního systému, se v posledních letech vyčerpal a dnes je nejvyšší čas odhalit a systematicky popisovat stinné stránky procesu, který začal v roce 1989.
Výchozím bodem je pro autory teze Francise Fukuyamy v jeho slavné eseji z roku 1989 „Konec dějin“; že totiž kolaps sovětského experimentu ukázal na „naprosté vyčerpání životaschopných systematických alternativ k západnímu liberalismu“. Autoři tvrdí, že tato teze vyhovovala nejen „americkému pocitu sebeuspokojení“, ale jako „naprosto zjevnou ji přijali i disidenti a reformátoři žijící za železnou oponou“. Krastev a Holmes zde poukazují na zásadní bod debaty o krizi liberalismu: v tomto přesném okamžiku „liberalismus opouští pluralismus a nahrazuje ho hegemonií“. A to je ústřední téma jejich knihy. „Dovolujeme si tvrdit, že tento nedostatek alternativ, víc než gravitační přitažlivost autoritářské minulosti či historicky zakořeněné nepřátelství k liberalismu, nejlépe vysvětluje onen protizápadní étos, který dnes dominuje postkomunistickým společnostem […] protože na určité základní úrovni lidé potřebují volbu, dokonce jen její iluzi“. Dále argumentují tím, že „resentiment vůči kanonickému statusu liberální demokracie a k politice napodobování obecně […] sehrál rozhodující roli“ v obratu k autoritářství a populismu, a to nejen v dřívější komunistické Evropě, ale i v Rusku a ve Spojených státech.
Novým přístupem v knize Krasteva a Holmese je aplikace osobní psychologie na politiku liberalismu po roce 1989 s jejím schématem napodobování. Zdálo se, že si Středoevropané nejen bezvýhradně osvojují prostředky a postupy západních liberálních demokracií, ale přejímají i jejich cíle a touhy. „Po skončení studené války se stal závod o připojení k Západu společným posláním obyvatel střední a východní Evropy. Skutečně je možno říct, že hlavním cílem revolucí roku 1989 bylo vybudování společností co nejpodobnějších těm západním. Nadšené přebírání západních modelů, doprovázené odsunem sovětských vojsk z regionu, bylo zpočátku vnímáno jako osvobození.“ Holmes a Krastev zdůrazňují psychologické a morální dopady tohoto projektu. Poněkud záhadně se v regionu dlouhodobě napodobovaný model stával stále větší překážkou pro sebeúctu a sebeuplatnění napodobitelů. Těm byla nejen odepřena svoboda volby, museli popřít i svou vlastní identitu.
Z toho Krastev a Holmes usuzují, že odpor vůči liberalismu je opožděnou reakcí na tuto nerovnoměrnou politickou a ekonomickou přestavbu postsovětského prostoru. „Takový nedostatek alternativ, spíš než gravitační přitažlivost autoritářské minulosti či historicky zakořeněné nepřátelství vůči liberalismu, nejlépe vysvětluje onen protizápadní étos, který dnes dominuje postkomunistickým společnostem. Samotný koncept, že ‚neexistuje jiná cestaʻ, přinesl nezávislý impuls pro vlnu populistické xenofobie a reakcionářského odporu proti přistěhovalectví, která začala ve střední a východní Evropě a nyní zaplavuje celý svět.“ Navíc byly tyto společnosti vystavovány odsudkům svých mentorů, kteří jim neustále připomínali jejich nedostatky, a při každém dalším pokusu přiblížit se normě poukazovali na vzdálenost, jež je od ní stále dělí. To jen potvrzovalo nerovnost mezi představiteli modelu a jeho napodobiteli: západní elity připomínaly těm, kteří se k nim chtěli připojit, že před sebou mají ještě dlouhou cestu, než si zaslouží jejich uznání za sobě rovné. Toto zkreslování skutečnosti podkopávalo pocit sebeúcty nově příchozích a vedlo k růstu resentimentu a touhy po pomstě.
Autoři předkládají své argumenty ve třech případových studiích: střední a východní Evropa (CEE), Rusko a Spojené státy. Tvrdí, že každá z těchto tří oblastí zažila totální odmítnutí liberálních hodnot; každá z jiných důvodů – nicméně, stejně jako v každém aspektu globální politiky byly jejich zkušenosti vzájemně propojeny. Tato recenze se zaměřuje na region střední a východní Evropy, to jsou kapitoly 1 a 2, kde autoři přehodnocují postsovětskou historii z hlediska současné situace ve střední a východní Evropě a v Rusku, která je považována za jádro současné hluboké krize liberálních demokracií po celém světě.
Svět se podle Krasteva a Holmese dělí na Západ a zbytek světa, a zbytek světa vždy Západu záviděl a poháněla jej nutkavá touha svůj model napodobovat. V tomto případě termín Východ primárně odkazuje na postkomunistický východ, tedy tu část světa, která se kvůli své komunistické totalitní minulosti odklonila od „normální“ historické cesty k demokracii, ekonomické prosperitě a kulturní dokonalosti, tedy cesty Západu. Postkomunistické státy usilující o demokracii a volný trh musely okamžitě zpátky do školních lavic. Jazyk, jímž byl tento proces a tyto regionální společnosti popisovány a kterým se samy začaly popisovat, měl většinou pedagogické zabarvení a slovní spojení „dorůstající k demokracii“ se stalo nedílnou součástí slovní zásoby tzv. transformace. Tuto rétoriku, provázející přechod k demokracii od samého počátku, drtivá většina vůdců demokratických změn nekriticky přijímala. Východní Evropa se přesto nakonec stala obětí svých dřívějších a nevyléčitelných nemocí, jež byly v regionu zakořeněny, jako byl patrimonialismus, nepotismus a korupce.
Krastev a Holmes si samozřejmě uvědomují vliv společensko-ekonomických podmínek na ztrátu naděje a energie liberálního projektu, i když jsou jejich úvahy do jisté míry vyčerpány hospodářskou krizí roku 2008. Jak uvádějí, pověst liberalismu se z této krize již nikdy nezotavila. Finanční krize a vzestup populismu by mohly poukazovat na to, že procesy vlastní legitimizace liberalismu, jež závisely na tom, že daná společenská struktura umožňovala dostatečně významným sektorům společnosti dosahovat kvalitnější životní úrovně (většinou na základě úvěru), se začaly rozpadat poté, co po roce 2008 vlády zahájily hospodářskou politiku tzv. úsporných opatření.
Dělení na Východ a Západ je pochopitelně především ideologickým fenoménem. Jeho ideologickou funkcí je ukázat Západ jako osvobozený od své vlastní historii, což zase Západu umožňuje, aby byl vyzdvihován jako obecně platný a kanonický, zatímco Východ nese břemeno svých vlastních dějin, které jsou okrajové a provinční. Výsledkem je, že v rámci dělení Západ–Východ je ten druhý navždy odsouzen ke snahám zbavovat se své minulosti, bojovat za své uznání a zůstávat lokálním, zvláštním a periferním – jinými slovy neschopným dosáhnout vrcholné všestrannosti. V tomto dělení je Východ vždy definován ve vztahu k Západu, který je považován za všestranný. Boris Buden nazývá tuto rétorickou a argumentační taktiku „represivní infantilizací“ národů, které mají od základů zvládnout demokratický modus operandi a zbavit se své údajné komunistické mentality.
Literatura o krizi demokracie do značné míry předpokládá, že tyto diskuse již byly dokončeny, takže jakékoli pochybnosti o tomto vypořádání nutně vypovídají o zmatenosti nebo o zlých úmyslech. Zdá se, že mainstreamové akademické uvažování, jehož je tato kniha ukázkovým příkladem, nenabízí fungující analýzu ani populismu, ani krize liberálního projektu. O současné politické situaci v tomto anti-populistickém salonu se diskutuje v úzce liberálně demokratických a západně elitářských kategoriích, kde se obvykle klade otázka, „jak zabránit eskalaci populismu“, kde najít „lék na vyléčení této patologie moderní demokracie“ a jak „udržet“ nebo obnovit stávající politický řád. Jinými slovy, populismus je obvykle chápán jako „neobvyklý a patologický“ zvrat v (západní) politice, proti němuž je třeba bojovat. „Antipopulismus“ se na politické scéně náhle objevuje jako součást výrazného diskurzivního repertoáru, který však zároveň omezuje naši schopnost analyzovat měnící se organizační vzorce stranické politiky, rozpoznávat vznik nových politických dělicích čar, pramenících z úpadku tradičních ekonomických subjektů a politické identifikace, a chápat podstatu antagonismů ve společnosti a složitých procesů formování kolektivní identity. Na druhou stranu, co s úpadkem liberálních hodnot v jiných zemích, zejména v západní Evropě? A co rozkoly uvnitř liberálního tábora? Můžeme liberální demokraty skutečně považovat za jedinou homogenní skupinu? Stačí jen několik ukázek z nedávných debat v Evropském parlamentu, abychom zjistili, že se často rozcházejí v samotném názoru na to, co je liberalismus v praxi.
Nepříjemnou pravdou je, že současná podoba liberální demokracie a ideologický projekt Evropské unie neznají odpověď na otázky, které přináší dnešní vlna nespokojenosti a odporu. Ideologický projekt EU dokáže účinně tyto hlasy marginalizovat a předpokládat, že řád byl již jednou ustavený a nelze z něj uniknout. Iluzi bezproblémové podstaty současné institucionální, politické a ekonomické koncepce dnešní verze evropského projektu lze ještě nějakou dobu udržovat při životě, avšak tato iluze pravděpodobně bude spočívat na bedrech stále početnějších skupin obyvatelstva. Tendenci etablovat současnou ideologii jako nezpochybnitelný horizont našich politických možností podtrhuje známý výraz „neexistuje žádná jiná alternativa“. Síla argumentu o absenci jakékoliv alternativy spočívá v argumentu samotném. Pokud ti, kdo ovládají finance, politiku a média, nejsou ochotni nebo schopni se alespoň pokusit nějakou alternativu nalézt, pak žádná alternativa viditelná nebude.
Segmenty společnosti, jež jsou označovány zejména jako východní populisté, jsou často a barvitě vykreslovány coby ztělesnění folklóru a kýče, liberální ideologie evropského projektu je pak prezentována jako záruka dominantní politicko-ekonomické reality, stavu, který je vnímán jako normální. Krastev a Holmes v tomto jazykovém prostředí vyrůstali. Problém je v tom, že dnes už tento jazyk nefunguje. Autoři knihy se snaží obnovit liberalismus devadesátých let, jen aby zjistili, že z něj již vyprchal život. Vše, co tehdy liberalismu dodávalo životní sílu, zmizelo a zanechalo po sobě jen prázdné formy a fráze. Krastev a Holmes správně dovozují, že současnou vlnu populismu na Západě lze zřejmě co nejlépe chápat jako výraz nespokojenosti početných skupin obyvatel se společenským vývojem. Nedokáží ale postoupit dál a předložit skutečně smysluplnou analýzu celého problému právě proto, že jsou hluboce zakořeněni v narativech a v ideologii raných devadesátých let, jež sami pomáhali budovat. Liberální demokracie a její ideologie nejsou nikdy zpochybňovány, a hluboká krize západních demokracií je přičítána jejich teorii napodobování.

Světlo, které pohaslo: Vyúčtování je dokonalým znázorněním současné slepé uličky západního liberálního světa, který musí volit mezi morálním odsouzením omylů stávajícího systému a neochotou provést inventuru jejich strukturální motivace; jinými slovy – přítomnost je špatná, ale budoucnost může být ještě horší, a proto zatím zůstaňme u toho, co máme, trochu to vylaďme, ale hlavně se držme při zdi, protože by mohly začít padat kameny. Stručně řečeno, nabízí se nám pouze recept na impotenci. Je ale možné, že neúspěch nabídnout nějakou promyšlenou alternativu není selháním představivosti či analytické vnímavosti – tedy předností, které oběma autorům rozhodně nechybí. Je to jednoduše jen odraz naší strukturální reality, kdy nálepky typu populista, Východ, Západ, neliberální, Trump, Putin nebo demokracie jen pomáhají současný stav bránit.