Vítězství pro všechny

Wolfgang Streeck

_11. 02. 2021


Po dvou dnech a jedné noci, nemluvě o několika týdnech vzájemného obviňování a vydírání, se 27 vlád, Evropská komise (Komise) a Evropský parlament (Parlament) prohlásily za vítěze – všichni bez rozdílu. Zázrak? Nejdůležitější věc, kterou je třeba vědět o Bruselu, je, že nic zde není takové, jak to na první pohled vypadá, a vše lze prezentovat nekonečně mnoha způsoby. Navíc každého mate velký počet hráčů a polí, na nichž hrají. Všichni pracují v institucionálním rámci, kterému se říká „primární evropské právo“ a který je tak složitý, že tomu nikdo zvenčí nerozumí. Obratní manipulátoři zde nacházejí nepřeberně příležitostí pro mlžení, procedurální kejkle, alibistickou nejednoznačnost, předstírání a výmluvy – protichůdné interpretace a alternativní fakta jsou srdečně vítány. A, na to nezapomínejme, to vše je korunováno dobře zažitou tichou dohodou členů nejexkluzivnějšího a nejtajnůstkářštějšího klubu hlav států a předsedů vlád členských zemí (Evropské rady), že je povinností všech dbát na to, aby se nikdo z nich nikdy nevracel domů jako poražený. Všichni ochotně hrají pořád stejnou hru.
Podívejme se na Fond obnovy po koronaviru. Za prvé, je třeba si uvědomit, že to nemá nic společného s koronavirem, ale všechno s obranou italské vlády před politickým tlakem M. Salviniho. Za druhé, je třeba vědět, že to nemá rovněž nic společného s nějakou evropskou solidaritou: každá země něco dostane, ale nikdo nic neplatí, protože celý fond je založen pouze a jen na dluzích. Jedná se o nadnárodní rozšíření zadluženosti. Nikdo navíc neví, jak bude tento dluh spravován a splácen. A nikomu to nedělá starosti, protože to se začne řešit až za pár let. Buď se to zalepí dalším dluhem, nebo se použije nějaký tajemný kanál přes Evropskou centrální banku (ECB). Samozřejmě, něco takového je v rozporu s primárním evropským právem, ale nikomu to nejspíše nevadí. Jak se zdá, musí 27 parlamentů členských států odsouhlasit financování, ale nikdo si s tím neláme hlavu, protože každý dostane svůj podíl z kořisti.

To vše ale neznamená mír a přátelství. Říše závisejí na úspěšné správě periferií centrálními elitami. V Evropské unii musí být periferní elity neochvějně „proevropské“, což znamená, že jsou pro „ještě větší sjednocení evropských národů“ pod vedením Německa, za podpory Francie a prostřednictvím bruselské byrokracie. Německo a Evropská komise již dlouho podezřívaly současné vlády Polska a Maďarska, že nejsou dostatečně „proevropské“. Podobné podezření sdílí také Parlament, který si říká evropský, v němž členové chladní k myšlence „více Evropy“ nejsou zrovna v oblibě. („Více Evropy“ je raison d’être tohoto podivného Parlamentu, který nemá ani opozici, ani legislativní pravomoc.) Europoslanci z liberálních opozičních stran Maďarska a Polska tak nacházejí dostatečnou podporu pro zadržování evropských peněz pro jejich neliberální vlády, což má voliče přesvědčit o tom, že získají od „Evropy“ víc peněz, pokud budou hlasovat pro „proevropské“ strany. Proč tedy nepodmínit vyplácení prostředků z Fondu obnovy po koronaviru dodržováním „vlády práva“, přičemž „vládu práva“ definujeme tak, aby ji politiky neliberálních volených vlád nesplňovaly?

Zní to dobře? No, ale máme zde primární evropské právo. Podle tohoto práva si členské země, včetně Polska a Maďarska, zachovávají suverenitu, a o jejich domácích institucích a politice, jako např. zákonech o rodině a imigraci, rozhodují jejich elektoráty, a nikoliv Brusel nebo Berlín. Pokud jde o legislativní instituce jednotlivých zemí, má se EU starat pouze o to, zda jsou prostředky použity správným způsobem a náležitě vyúčtovány. V tomto ohledu nelze Polsku nic vytknout. Maďarsko je na tom sice hůř, ale pořád si vede lépe než některé „proevropské“ státy jako Bulharsko nebo Rumunsko. O Maltě ani nemluvě. Tak co s tím?

V Bruselu si vždy ví rady. Komise se nějakou dobu snažila potrestat Polsko a Maďarsko podle různých ustanovení primárního evropského práva, která členským zemím zakazují vměšovat se do nezávislosti soudů. Ale takový kalibr se členské země zdráhaly Komisi schválit. (Navíc zde vyvstávají nepříjemné otázky např. ohledně nezávislosti francouzské Státní rady.) Teď tu ale máme Fond obnovy po koronaviru a společně s ním tzv. „mechanismus vlády práva (ROLM – Rule of Law Mechanism). Pokud podle nich nemáte nezávislou justici včetně liberálního ústavního soudu, nebo třeba pokud odmítáte přijímat uprchlíky podle imperativu lidských práv a nechcete se podřizovat kvótám EU, není zde záruka, že řádně vyúčtujete evropské peníze.

Může to fungovat? V Bruselu je všechno možné. Logika je stejná, jako když ECB uspěla u Evropského soudního dvora proti Německému ústavnímu soudu (rozhodnutí ohledně PSPP). Primární evropské právo omezuje ECB na monetární politiku. Fiskální politika zůstává na členských státech. Ale ECB dnes argumentuje, že monetární politiku dnes již nelze oddělovat od fiskální politiky. Z toho pak vyplývá, že i fiskální politika by nyní měla spadat pod pravomoc centrální banky. V reakci na to německý soud, nyní hojně citován v Polsku a Maďarsku, trval na tom, že kompetence Evropy jsou přísně omezeny na to, k čemu se členské země zavázaly přijetím primárního evropského práva, a pokud si Evropa žádá více kompetencí, musí se nejdřív odpovídajícím způsobem změnit primární evropské právo. To ale vyžaduje jednohlasný souhlas všech. Na tomto pozadí se rozvinul současný střet.

Tah I (EU): Zveme vás k účasti na Fondu obnovy po koronaviru, který zahrnuje ROLM a možnost, že nic nedostanete, pokud nezměníte své neliberální postupy.
Protitah (Polsko a Maďarsko): Pro takový mechanismus nikdy ruku nezvedneme, takže na Fond zapomeňte. Veto!

Tah II: Když budete hlasovat proti mechanismu, a tedy i proti Fondu, vytvoříme Fond pouze pro zbývajících 25 států a najdeme pro to v primárním evropském právu oporu. Primární evropské právo je dostatečně složité a papír, jak říkají Němci, je trpělivý. Nedostanete ani cent.
Protitah: To od vás nebude hezké, nebude to evropské (ale to si jenom myslí!) a bude to nezákonné.

Sbor, ztělesněný německým tiskem, zpívá a tančí: Vidíte, prachy fungují. Udělají, co po nich chceme, protože chtějí naše peníze. Být bohatý je skvělé.

Na scénu přicházejí prezidenti, nastává hodina pravdy. Vede je Angela Merkelová, dea ex machina, paní jednání za zavřenými dveřmi, zastupující zemi, která, jenom tak náhodou, formálně vládne všem ostatním zemím posledních pár let. A neformálně ještě déle. Německo potřebuje východní Evropu pro byznys. Také cítí, že nemůže dovolit Američanům získat monopol v rusofobní geopolitice. To vyžaduje pustit se do křížku s Polskem o otázku polské suverenity. Po určitých tahanicích, v příšeří mezivládní diplomacie, souhlasí Polsko a Maďarsko s Fondem. Součástí je dokument, podle něhož vydá Komise „Směrnici na ochranu rozpočtu“, která podmiňuje koronavirové a ve skutečnosti každé dotace národní legislativou dostatečně nezávislou, aby mohla správně vyúčtovat peníze přijaté od EU. Směrnice však nenabude účinnosti, dokud nebude schválena evropským soudem. Do té doby – tedy minimálně do března 2023 – podle ní nebude Komise jednat a peníze bude dostávat všech 27 států. Jednou, pokud se tak stane a mechanismus bude soudem schválen, může Komise zahájit řízení proti Polsku, Maďarsku nebo oběma státům, a požadovat vrácení vydaných peněz na základě toho, že polský a maďarský právní systém jsou natolik prohnilé, že od nich nelze očekávat, že by jejich rozhodnutí bylo v souladu s „vládou práva“. To se, samozřejmě, potáhne a nikdo dnes netuší, v jakém stavu v té době bude svět a kterých členských států se to bude týkat.

Ochranná lhůta dělá v Evropě divy. Po určitou dobu jsou všichni spokojení: prezidenti, Parlament (který schválil potřebné dodatky), Komise (která má novou hračku, s kterou může šikanovat členské státy a cítit se důležitě), Soudní dvůr (jehož pravomoci každým dnem sílí) a národní vlády včetně Maďarska a Polska (které nebudou mluvit o neformálních ujištěných získaných pod pultem). Politika odkladů, kterou má A. Merkelová tak ráda, zná pouze vítěze – dokud vydrží.