Nacionalismus a politické identity v současné Evropě

Colin Crouch

_11. 02. 2021


V roce 1990 většina pozorovatelů předpovídala, že s příchodem liberální demokracie dorazí do zemí bývalého sovětského bloku, vymaňujících se ze státního socialismu, rozdělení na politické proudy podobné těm na Západě. Stalo se ale něco úplně jiného. Téměř všechny části Evropy, a také USA a některé další země se stabilním liberálně demokratickým systémem, vstoupily do období slabých politických stran a vzestupu nových hnutí založených hlavně na různých podobách nepřátelství vůči cizincům. Ani vývoj ve střední Evropě nebyl výjimkou. K určité konvergenci mezi Východem a Západem docházelo vždy, původní očekávání byla přesto jiná.
Na Západě se věci začaly měnit během osmdesátých let, kdy vznikla řada nových xenofobních stran nebo se existující konzervativní strany začaly měnit a zaujímaly nacionalističtější postoje. V prvních letech nového století pak některé z těchto stran na trvalo pronikly do politického mainstreamu. Pokud by pro takový okamžik bylo určující, že strana získá podporu přes 10 % celkového počtu voličů, pak tyto strany dosáhly mezi lety 2000 a 2010 prominentního postavení v Rakousku, Belgii, Dánsku, Maďarsku, Nizozemsku, Polsku a Švýcarsku, jinde dokonce ještě před rokem 2020 – ve Finsku, Německu, Itálii a Švédsku. V několika případech byly tyto strany určitou dobu součástí vládních koalic. Front National si ve francouzských prezidentských volbách od roku 2002 vedlа dobře, ale v parlamentních volbách moc úspěchů nesklidila. Britský volební systém je pro malé strany nevýhodný, ale i tam přilákala v roce 2015 protievropská protiimigrační strana UKIP 8 % voličů a dobře zavedená konzervativní strana se začala měnit na nacionalistickou a protievropskou.
Ve většině střední Evropy mimo Maďarsko a Polsko je situaci těžké posoudit, protože jednotlivé strany jsou tady velmi nestabilní, a to jak z pohledu všeobecné podpory, tak i s ohledem na jejich programy. Přijetí xenofobních témat je však zřejmé v řadě případů. Mimo Evropu lze na seznam přidat zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA v roce 2016. Ačkoli kandidoval za zavedenou stranu, bylo jasné, že on a jeho příznivci tuto stranu „unesli“, obešli její obvyklé lídry a zahrnuli do svojí ideové platformy témata jako nepřátelství vůči cizím národům, přistěhovalcům a etnickým menšinám.
Stejně jako u všech složitých sociálních změn lze tyto jevy vysvětlovat na dvou úrovních: jednak z pohledu základních příčin, jednak jako náhlé procesy, které způsobují rychlé a rozsáhlé změny. Nejprve prozkoumáme první z nich a pak přejdeme k druhé.
V zavedených západních demokraciích desítky let slábly vazby, které poutaly většinu voličů k identitám jednotlivých stran. Tyto identity se utvářely během dřívějších, někdy i násilných bojů, jež se koncem 19. století a na začátku 20. století vedly proti nedemokratickým režimům, snah o získání nebo zbavení nároků na plnohodnotné politické občanství a často také z náboženských příčin. Hlasovací právo obvykle zakládalo vlastnictví, což bylo kritérium vylučující velkou většinu pracujících. Vyznavači menšinových náboženství nebo konfesí sevřených v konfliktu mezi křesťanstvím a sekularismem také často zjistili, že kvůli svojí náboženské identitě čelí různým druhům vyloučení. Na nesprávné straně těchto barikád pak lidé naráželi na strany a hnutí ochotné postavit se do čela boje za požadavky na inkluzi, zatímco ti, kteří stáli na správné straně, tíhli k politickým stranám slibujícím ochranu jejich privilegií před vyloučenými. Ve výsledku pak mnoho lidí zjistilo, že jejich sociální identita zároveň určuje jejich hluboce pociťovanou politickou identitu. Možnosti jejího svobodného vyjádření se odvíjely od toho, jestli měla daná země více či méně svobodné volby, což do konce druhé světové války platilo v částech Evropy, kde nedominovaly fašistické ani komunistické diktatury. Identity utvářené během těžkých bojů o inkluzi se paradoxně staly základem mírumilovnějších forem volebního konfliktu a politické stability.
Zároveň ale identity vzniklé v dřívějších konfliktech postupem času oslabovaly, protože na jejich počátky se mezitím zapomnělo. Hlavní příčinou bylo to, že klesal vliv dvou sil, které tyto identity zformovaly: třídní struktury průmyslové a zemědělské společnosti a křesťanství. Deindustrializace a růst ekonomiky služeb způsobily, že v průmyslových odvětvích, jež vytvořila třídní strukturu kapitalistické společnosti, pracovalo stále méně lidí. V Evropě, na rozdíl od USA, pak náboženství ztratilo svoji ústřední společenskou roli. Do konce 20. století začalo být pro velké množství voličů obtížné najít nějakou konkrétní stranu, která by je zastupovala. Staré stranické systémy zůstaly beze změny, ale jsou přitažlivé pro malou část voličů, a řada stran postrádá jasnou představu o tom, co vlastně samy prosazují.
Střední Evropa si prošla zcela odlišnou cestou, přesto však dorazila do stejného cíle. Státní socialismus znemožňoval boje o různé sociální identity. V osmdesátých letech postupně vznikala masová hnutí, která se vymezovala proti diktatuře a v prvních volbách po roce 1990 se zdálo, že strany postavené na jejich základech budou nově vytvořeným politickým systémům dominovat. Tato hnutí však držel pohromadě odpor vůči sovětskému režimu, a jakmile společný nepřítel padl, vypluly na povrch jejich vnitřní rozpory. Pak následoval návrat mezi strany s jen povrchními sociálními kořeny, často spojený s nárůstem vlivu bohatých jednotlivců nebo velmi omezenou nabídkou rezonujících témat, z nichž sotva několik skutečně dokázalo přitáhnout voliče a položit základy jejich dlouhodobé loajality.
Rozdíly mezi Východem a Západem přetrvávají, a i když si staré strany na Západě zatím udržují určité postavení, v celé Evropě dnes existuje řada slabých stran s nejistou vlastní identitou mající silnou podporu u stále menší části voličů.
Moc a odolnost politických stran závisí na jejich schopnosti reprezentovat identity, které mohou běžní voliči považovat za důležité, a pokud je dnes těchto identit nedostatek, přece jen existuje jedna, jež přežívá a ční nad ostatními, čímž získává prominentní pozici: národ. Je to identita, kterou může většina lidí pociťovat, a může být zásadní pro naše sebeurčení. Definuje hranice geografického prostoru, v němž se můžeme cítit jako doma, nikoli jako cizinci. Často definuje i jazyk, kterým mluvíme, hromadné sdělovací prostředky, které sledujeme, a sportovní týmy, kterým fandíme. Jedná se o hlubokou sociální identitu získávající zároveň okamžitý politický význam, protože národní území definují nejdůležitější úrovně státní správy.
Politický význam nacionalismu se mění s dobou a okolnostmi. Koncem 19. století šlo evropským nacionalistům o boj za svobodu lidí podřízených cizím impériím, zejména rakousko-uherskému. V polovině 20. století se nacionalismus odkazoval hlavně na globálnější boje proti nadvládě Britů, Francouzů, Nizozemců a některých dalších koloniálních mocností. V rámci boje za svobodu a sebeurčení šlo o demokratická, lidová hnutí proti despotickým vládnoucím elitám a nacionalismus a demokracie fungovaly vedle sebe. Jakmile ale bylo dosaženo samostatnosti, začala nacionalistická hnutí čelit dilematu. Budou pokračovat v boji za demokracii v mezích národa, nebo domácí elita jednoduše zaujme prostor uvolněný bývalými vládci? Ze zemí, jež se vymanily z područí Rakouska-Uherska, se jenom v tehdejším Československu podařilo udržet demokratickou vládu, dokud ji nerozdrtila jiná vnější síla, nacistické Německo. Jinde se nacionalismus změnil z prostředku využívaného k útokům na cizí elity na prostředek obrany místních elit.
Postosvobozenecký nacionalismus je nebezpečný nástroj. Tím, že se domácí elity nadále zaměřují na zahraniční nepřátele, dokážou odvrátit pozornost od vlastního zneužívání moci a vykořisťování lidí. Ještě horší je, že jakmile je dosaženo úplné nezávislosti, národní horlivost může být udržována pouze identifikací nových vnějších nepřátel. To může vést k zahájení boje proti jiným zemím nebo alespoň k vytvoření nepřátelských postojů vůči nim. Jedná se o nebezpečnou taktiku, která vede přinejmenším k omezením obchodních vztahů, ale někdy i k válce. Alternativně nebo navíc lze také upřít pozornost k místním etnickým menšinám a skupinám přistěhovalců a definovat je jako nepřátelské vůči celistvosti národa. To může vést k pronásledování a diskriminaci těchto skupin.
Po zkušenostech z 20. století využívala většina poválečných západních politických vůdců nacionalismus velmi opatrně. Čas od času někteří zjistili, že se hodí brnkat na národní strunu, aby dosáhli jednoty ohledně vlastních plánů. Ambiciózní outsideři se také odvolávali na národní jednotnost proti cizincům a přistěhovalcům, aby získali podporu pro nová hnutí. Většina lídrů zavedených stran napříč spektrem však držela tento trend na uzdě. Na Východě vládci Sovětského svazu tradičně vyzývali k solidaritě ruského lidu, aby upevnili svou vládu. To znamenalo, že nedovolili, aby se v zemích Varšavské smlouvy rozvíjel zpolitizovaný nacionalismus, ačkoli v mnoha zemích, v nichž byli reálnými vládci, usilovali o rozvoj čistě kulturních a folklorních projevů národní identity. Jenže teď, na začátku 21. století, se hranice zhroutily. Xenofobní strany významně rostou a řada etablovaných politiků považuje za vhodné nebo nutné opakovat jejich témata.

Proč teď?
To nás přivádí k otázce: Proč teď? Významnou událostí na začátku tohoto století byly islámské teroristické útoky v USA v listopadu 2001. Přišly v době, kdy začala zrychlovat imigrace z islámských zemí. Války, které rozpoutaly USA a její spojenci proti Afghánistánu a Iráku, a následná destabilizace Sýrie a dalších částí regionu, vyvolaly exodus uprchlíků, z nichž malá část přišla do Evropy a USA. Strach z muslimů se masově rozšířil, a to i v zemích, jako je Maďarsko a Polsko, do kterých téměř žádní uprchlíci nepřišli. Xenofobní strany mohly tento strach uchopit a proměnit ho ve všeobecné nepřátelství vůči různým cizím menšinám. Nikde to nebylo patrnější než ve Velké Británii, kde nepřátelství vůči přistěhovalcům z Evropy dovedlo většinu populace až k vyvolání odchodu země z Evropské unie.
Tato hnutí ale nejsou jen xenofobní. Obvykle také reagují na širší příčiny nespokojenosti. Často spojují oživení nacionalismu s prosazováním sociálně konzervativních hodnot, nepřátelských k nedávným trendům, jako je vzestup role žen a liberálnější postoje k homosexualitě. Významným pojítkem bývá také silný pocit nostalgie, který může přerůst i v touhu vrátit se do upadajícího světa průmyslové společnosti. V konečném důsledku se tak ale posiluje další forma xenofobie, přinejmenším na Západě: nepřátelství vůči změnám globálního obchodu, kvůli kterým se zpracovatelský průmysl přesunul do zemí ve střední Evropě a na Dálném východě.
Tento motiv byl obzvláště citelný po finanční krizi v roce 2008, jež prokázala, že finanční a ekonomický model, kterému jsme všichni věřili, byl zásadně chybný. Dalo se očekávat, že toto selhání pomůže antikapitalistickým stranám a hnutím. Do jisté míry to tak skutečně bylo a kritika stávajících elit se pak dala snáz začlenit do nacionalistické a nostalgické rétoriky, která se postupně etablovala a akcentovala nepřátelství vůči přistěhovalcům, k Evropské unii a v Trumpově případě nepřátelství USA vůči většině organizací pro mezinárodní spolupráci.
I když spolu jednotlivé nacionalismy soupeří, zaznamenaly paradoxně značné úspěchy při budování jakési „nacionalistické internacionály“. Nejzřetelněji je to vidět na vztazích mezi vládou Fideszu Viktora Orbána a xenofobní La Legou Mattea Salviniho v Itálii. Orbán vyvolává nepřátelství vůči Evropské unii, protože se snažila přesvědčit země střední Evropy, aby pomohly sejmout břemeno imigrace z beder Řecka a Itálie, Salvini zase podněcuje nepřátelství vůči EU, která podle něj udělala příliš málo pro to, aby jiné země ulevily Itálii právě od tohoto břemene. Orbán a Salvini tedy stojí v tomto sporu v podstatě proti sobě, ale v praxi jsou blízkými spojenci a přáteli. Spojuje je nenávist k EU a také jejich schopnost využít tuto nenávist k politické mobilizaci.
Spolupráce mezi podobnými skupinami v poslední době stále častěji probíhá také pod taktovkou Steva Bannona, bývalého blízkého spolupracovníka Donalda Trumpa, který pro vyvolávání nepřátelských postojů vůči liberalismu a EU zajišťuje financování. Větší úspěchy této spolupráce se zatím hledají jen těžko a ani pokusy o průlom ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2018 nebyly příliš úspěšné. Síla nacionalismu a nelibosti vůči imigrantům i uprchlíkům a s nimi i nespokojenost, kterou pociťují sociálně konzervativní lidé, však zůstávají nesmírně mocnými faktory.