Technokrati, liberálové, socialisti a Evropa

Petr Drulák

_05. 02. 2021


Český pohled na evropskou integraci se vyvíjí, dnes je podstatně kritičtější než v období vstupu do Evropské unie, jakkoliv ani tehdy nevládlo přehnané proevropské nadšení. Tento vývoj reaguje na kroky EU, nicméně tyto kroky jsou hodnoceny z perspektiv, které jsou dlouhodobě usazeny v české společnosti. Problém EU nám přiblíží tři z těchto perspektiv, které pro zjednodušení označuji jako liberální, socialistickou a technokratickou.

Liberální pozice klade důraz na svobodného jednotlivce a jeho podnikavost, socialistická hájí sociálně spravedlivou společnost. Každá přichází s vlastní představou o žádoucím uspořádání společnosti a jejích institucích. Naopak technokracie vychází z odbornosti a přijímá jakoukoliv ideologii, pokud umožňuje řešit praktické problémy produkce zboží a služeb, jejich distribuce, veřejné správy, veřejných služeb, vnitřní a vnější bezpečnosti či justice. V českém prostředí postrádajícím hlubší politické tradice je technokratický či odbornický přístup všeobecně oceňován, zatímco ideologický často naráží na nedůvěru.

Zatímco vstup do EU se mohl opřít o solidní podporu u každé ze tří zmíněných pozic, v následujícím období oslabuje bruselská orientace socialistů a objevuje se technokracie kritická vůči Bruselu. Především rostoucí pochybnosti technokracie o životaschopnosti EU přináší v českém prostředí zásadní zpochybnění legitimity evropského projektu.
Evropské osvobození

V roce 1989 se Evropa stala společným jmenovatelem nejrůznějších tužeb často shrnovaných pojmem demokracie. Liberálům otevírala cestu k obnově předchozího kapitalismu, socialistům k navázání na hledání socialismu kombinovaného s kapitalismem a bez moskevského poručnictví a technokratické většině cestu modernizace a dohánění zaostávání za Západem. Evropa roku 1989 představovala spoustu dalších věcí: zprůchodnění hranic, kapitalistický konzum a bohatnutí, vládu odborníků, důstojný normální život, nové kariérní možnosti, konec politické zvůle a byrokratické šikany.

V Československu se zvedla budovatelská vlna, která měla vést k nové společnosti, o jejíž podobě se vedla široká diskuse. Její póly můžeme označit jako levicově liberální, pravicově liberální a demokraticky socialistický; a doplnit jmény Václav Havel, Václav Klaus a Valtr Komárek. Technokraté se přikláněli ke Klausovu liberalismu, jeho uskutečňování otevíralo zajímavé možnosti kariéry i zbohatnutí, a navíc se těšilo jasné podpoře Západu.

Evropský konsenzus české společnosti překrývaly rozpory návratu do Evropy. Uveďme tři nejvýznamnější: liberálně kapitalistická Evropa vs. Evropa mezi kapitalismem a socialismem, nadnárodní integrace vs. národní suverenita, vláda odborníků vs. vláda lidu. Každá strana každé z těchto voleb se počátkem devadesátých let těšila významné společenské legitimitě.

Češi vstoupili do nové epochy, v níž vše bude jinak než dříve, a tuto svoji představu promítali i do svých nových evropských partnerů. Ale Evropa tuto potřebu necítila. Musela sice reagovat na vývoj v sousedství, ale jinak neměla důvod cokoliv měnit. Zatímco střední Evropa snila o založení nové rovnoprávné Evropy, západní Evropa řešila, jak si poradit s východní periferií, aby to co nejméně stálo a co nejvíce vyneslo. Rozhodla se pro stejný postup jako u periferie jižní: otevřít periferní ekonomiky západním firmám, zahájit přeměnu jejich institucionálního prostředí podle západoevropských standardů a pojistit trvalost jejich stabilizace členstvím v integračním uskupení.

To rozhodlo i o tom, která strana ve zmíněných rozporech získala navrch. Převážila nadnárodní integrace v liberálně kapitalistické Evropě s vládou odborníků. Čeští občané o tom sice nerozhodovali, ale ani se tomu nebránili. Stáli o západní výrobky i investice, od nichž si slibovali ekonomickou modernizaci, i západní instituce, které měly zajistit prosperitu i kvalitní a demokratické vládnutí. Samotné členství v EU bylo považováno za tu nejcennější politickou trofej.

Potýkání s Bruselem

Narůstající odpor však budila jednostrannost celého procesu. Nešlo o vytváření nové Evropy na základě partnerské dohody, nýbrž o přijetí rigidních podmínek stanovených Bruselem; obsahem vstupních rozhovorů byla kontrola plnění domácích úkolů kandidátskými zeměmi včetně masivního přejímání evropských norem. Nebyl zde žádný prostor pro suverénní rozhodování ani demokratickou debatu, šlo o volbu: „Ber, nebo nech být.“ Hlavní výzva byla praktická a spočívala v organizaci tohoto náročného procesu. Potenciální odpor byl změkčován finanční a technickou pomocí Bruselu a evropských států při modernizaci, a hlavně výhledem na členství, které nastolí rovnoprávnější vztah.

Tyto danosti rozhodly hned několik českých vnitřních sporů a nastavily podmínky začleňování do EU. Stoupenci demokratického socialismu záhy poznali, že Evropa nestojí o hledání alternativ k liberálnímu kapitalismu. Hlavním představitelem socialismu se stala obnovená sociální demokracie (ČSSD) napodobující liberálně levicové strany v západní Evropě (německé a rakouské sociální demokraty, britské labouristy). Nadnárodní a liberální Evropa sice nebudí mezi levicovými voliči nadšení, přijmou však, že otevírá nové příležitosti jejich dětem a že evropský liberalismus je o něco sociálnější než ten český. Svojí bezvýhradnou podporou nadnárodní integraci se ČSSD odlišovala jak od českých liberálů, tak i od menší komunistické strany (KSČM).

I díky poměrům vládnoucím v Evropě byli pravicoví liberálové z Občanské demokratické strany (ODS) hlavní politickou silou devadesátých let, ale jejich vztah k nadnárodní integraci nabýval na dvojznačnosti. Česká liberální představa o společnosti a Evropě, opírající se o sebevědomí z úspěšné transformace, se rozcházela s tou bruselskou zejména v míře regulace a v otázce nadnárodních pravomocí. Čeští liberálové hájí vedle důsledné tržní deregulace také Evropu suverénních národů oproti nadnárodní Evropě a demokratickou kontrolu rozhodování oproti evropské či národní technokracii. Vstup do EU podporují, už kvůli výhodám evropského trhu, ale o EU se přou. Když se během stranické krize z ODS vyděluje Unie svobody (US), zahájí tato menší liberální strana výrazně probruselský kurz.

Téměř neotřesitelnou podporu získává Brusel v české technokracii, a to jak v soukromém, tak i ve veřejném sektoru. Vztah s Evropou představuje hlavní modernizační tepnu českého státu, po níž se technokracie ohlížela již koncem osmdesátých let. Přípravy na vstup a zapojení do procesů EU dává značnou moc úředníkům, kteří připravují, přejímají a interpretují evropské normy. Pod tlakem EU dochází k posilování autonomie veřejných institucí, státního zastupitelství, ale i státní správy na demokratické moci. Příliv evropských fondů a jejich správa posiluje postavení zúčastněných technokratů na místní i centrální úrovni. Nicméně soukromému sektoru přináší hlavní zisky samotné zapojení do evropského trhu.

Brusel budí u technokratů respekt, svojí zdánlivou neutralitou a multinacionální atmosférou odpovídá technokratické představě o odborném řešení problémů. Funguje jako technokratická mašinérie plná brilantních odborníků s převahou informací a expertizy nad českou administrativou k téměř každé otázce, jíž se věnuje. Jako hlavní mocenské centrum kontinentu si umí odborníky vychovávat i zavazovat loajalitou.

Zklamání Evropou

Česká podpora nadnárodní Evropě se v době vstupu do EU může pevně opřít o socialistickou pozici definovanou ČSSD, v menší míře o liberály představované US a především o veřejnou i podnikovou technokracii. Většinová liberální pozice zastávaná ODS a menšinová socialistická spojená s KSČM je připravena EU za určitých podmínek nanejvýše tolerovat. Tato tolerance se však nevztahuje na posilování nadnárodní integrace. Proto např. Česko za vlád vedených ODS nepřistoupí ke společné měně.

Změny, které proběhnou na evropské i české scéně během druhého desetiletí 21. století, tento obraz mění v neprospěch Bruselu. Zatímco v liberálním táboře zůstává rozdělení víceméně stejné (zaniklou US nahrazuje TOP 09), mezi socialisty dochází k hroucení proevropské ČSSD. Hlavní změny se však týkají technokracie. Především se objevuje a sílí technokratická kritika Bruselu, která se přidává k dřívější kritice pravicových liberálů, a dále vznikají hned dvě technokratické strany ANO a Piráti. Obě se hlásí k politickému středu, neřeší ideologie a argumentují odborností. Zatímco ANO je k Bruselu spíše kritické (proti migraci, proti euru), Piráti se k Bruselu hlásí (včetně společné měny).

Co se za těmito posuny skrývá? Během druhé dekády dochází ke kritickému přehodnocení pohledu na Evropu. Vychází ze stavu eurozóny, nedostatečné ekonomické dynamiky EU, ambivalentní role zahraničních investic a zkušenosti z migrační krize.

Eurozóna sice přečkala svoji krizi na přelomu prvního a druhého desetiletí, ale spíše než jako záruka prosperity se od té doby jeví jako její hrozba. Navíc se projevily absurdní institucionální mechanismy, které např. přinutily chudší Slovensko subvencovat bohatší Řecko. Zatímco zpočátku formulovali české výhrady vůči společné měně liberálové, dnes se k nim připojí i část technokratů.

Evropa nadále patří k nejvyspělejším částem světa, ale v růstu a inovacích stále výrazněji zaostává za ostatními. Ekonomická budoucnost světa je jinde. Zatímco v devadesátých se česká ekonomika přeorientovala od východního bloku k západní Evropě, dnes se už více než desetiletí snaží tuto závislost snížit vyhledáváním mimoevropských trhů.

Zájem o zahraniční investice přetrvává, ale objevují se dvě výhrady – montovny a repatriace zisků. Řada investic šla do výroby subdodávek s nízkou přidanou hodnotou především v autoprůmyslu. Tyto montovny sice daly lidem práci, ale ekonomiku udržují v periferním postavení anonymních dodavatelů západních značek, kteří za konečné výrobky kasírují skutečné zisky. Ty v podobě dividend odplouvají do zahraniční; jejich odliv přitom výrazně převyšuje čistý příliv z evropských fondů.

Nejtvrdší ránu vztahům s Evropou přinesla migrační krize. Když se evropské instituce pokoušely nadiktovat členským státům počty migrantů, které jsou povinné přijmout, Česko a další středoevropská státy vzdorovaly. Argumentovaly, že Brusel tuto pravomoc nemá, že jejich občané jsou jednoznačně proti a že je třeba ze všeho nejdříve ochránit vnější hranice EU. Snesla se na ně tvrdá kritika pro jejich údajný nedostatek solidarity a evropanství jakož i hrozby krácení evropských fondů.

Dopad na vnímání Evropy byl devastující. Dosavadní příznivci nadnárodní Evropy, mezi socialisty a technokraty (manažery z hnutí ANO, úředníky ministerstva vnitra), ji začali spojovat s neefektivitou a metodou biče, po níž sáhla evropská elita vůči střední Evropě (morální vydírání solidaritou, finanční hrozby) a která by byla těžko představitelná vůči starším členským státům. Jako neefektivní je vnímána neschopnost chránit vlastní hranice, potom co EU tolik investovala do schengenského systému ochrany společné hranice a vyžadovala od nových členských států jeho důslednou implementaci. Ale jde také o dlouhodobou neschopnost členských států úspěšně integrovat předchozí muslimské migranty a jejich potomky.

Závěr

Posilování technokracie kritické k Bruselu ukazuje k hlubokému problému současné Evropy, neboť integrace přestává plnit očekávání aktérů, kteří k ní mají nejblíže, a v otázkách, kde by měla být nejpřesvědčivější. Evropa byla v minulosti často kritizována jako výtvor technokratů. Co znamená pro její budoucnost, když se od ní odvrátí samotní technokraté? Co pro ni znamená, když se nejen v Česku hroutí proevropská levice, která byla jedním z jejích pilířů napříč Evropou?

Možná se tím otevírá příležitost znovu si položit otázky, jimiž žila česká společnost v roce 1990 a které za ní zodpověděl návrat do Evropy. Chceme Evropu kapitalistickou, nebo Evropu mezi kapitalismem a socialismem? Chceme Evropu nadnárodní, nebo respektující národní suverenitu? Chceme demokracii, nebo technokracii? Lidé, kteří si dnes tyto otázky kladou a odpovídají jinak, než velí zvyk, si v evropských liberálně-socialisticko-technokratických kruzích většinou vysluhují nálepku populistů. Ti s první otázkou bývají řazeni vlevo, ti s druhou vpravo; třetí je pravolevá. Bez ohledu na zařazení se táží správně.