Liberalismus a demokracie

Alain de Benoist

_12. 03. 2021


Liberální demokracie je dnes v úpadku. Svědčí o tom nejen několik nedávných esejů z anglosaského prostředí, ale také vzestup nového fenoménu významně nazvaného neliberální demokracie. Podobně jako vzestup populismu je vznik „neliberálních demokracií“ novým jevem, který svědčí o vyčerpání parlamentního a zastupitelského systému a nástupu formy demokracie, která je jednak suverénnější a jednak bere více v potaz vůli lidu.

Pojem „neliberální demokracie“ je zjevně nejednoznačný a nelze popřít, že může v některých případech vést k čistě autoritářským režimům, ale stejně tak může svědčit o silné obnově demokracie. Ale jak mu máme přesně rozumět? Fareed Zakaria definuje neliberální demokracii jako doktrínu oddělující výkon demokracie od zásad právního státu. Je to forma demokracie, kde lidová suverenita a volby nadále hrají zásadní roli, ale která se bez váhání odchýlí od určitých liberálních principů (ústavní normy, individuální svobody, dělba moci atd.), pokud to okolnosti vyžadují. Vede to k odmítnutí individualismu a „jazyka práv“, odmítnutí kantovských vizí „věčného míru“, a tedy i odmítnutí důležité části osvícenského odkazu.

Politolog Sylvain Kahn hovoří o „orbanizaci“ Evropy. Právě Viktor Orbán, maďarský premiér, který od května 2010 získává v každých volbách absolutní většinu, se jako první otevřeně přihlásil k tomuto označení v projevu předneseném v roce 2014 na letní univerzitě strany Fidesz. Prohlásil tehdy: „Maďarský národ není souhrn jednotlivců, ale společenství, které musíme organizovat, posilovat a také vychovávat. V tomto smyslu není náš nový stát státem liberálním, ale neliberálním.“ Dodal, že „je třeba porozumět režimům, které nejsou západní ani liberální, a přesto některým národům prospívají“. Orbán navrhuje, aby se maďarský lid a evropské národy společně postavily proti tomu, co ohrožuje společné hodnoty. Připomíná, že liberální demokracie „nedokázala přimět vlády, aby hájily především národní zájmy, chránily veřejné bohatství a nedopustily zadlužení“. Proto dodává, že demokracie nemusí být nutně liberální: „je možné být demokratem, a přitom nebýt liberálem.“ V září 2017 Viktor Orbán prohlásil v maďarském parlamentu, že přijetí „západního liberalismu středoevropskými zeměmi by znamenalo duchovní sebevraždu Středoevropanů“.
Za tyto postoje se na Orbána samozřejmě snesl hněv bruselské komise, George Sorose a celého liberálního světa. Odpovídá: „Nebudeme kolonií! Nepřijali jsme vídeňský diktát z roku 1848, v letech 1956 a 1990 jsme se postavili Moskvě. Nedovolíme dnes nikomu, aby nám diktoval, co máme dělat.“

Příčiny vzestupu „neliberalismu“ jsou zřejmé a dost souvisí s příčinami úspěchu populistických stran. V první řadě spočívají v tom, že liberální demokracie se všude proměnily ve finanční oligarchie odříznuté od lidu. Trpí neefektivitou, bezmocností, korupcí, přeměnou stran na pouhé volební mašiny, technokracií, krátkodobostí atd. Co je závažnější, v liberálních demokraciích národy ztratily veškeré prostředky na obranu svých zájmů.

Co tedy odlišuje, a dokonce staví proti sobě liberalismus a demokracii? Demokracie znamená svrchovanou moc demos, neboli suverenitu lidu jako zakládající sílu. Demokracie je forma vlády, která vychází z identity pohledu vládce a ovládaných, primární identitou je přitom identita lidu, jenž sám o sobě tvoří politickou jednotku. Všichni občané, kteří k ní náleží, si jsou formálně rovni.

Principem demokracie není přirozená rovnost lidí, ale zásada politické rovnosti všech občanů. „Nerodíme se v podmínkách rovnosti,“ píše Hannah Arendtová, „rovnost zakládáme rozhodnutím zaručit si navzájem rovná práva.“ Právo podílet se na veřejném životě se zakládá pouze na občanství: volební právo se řídí pravidlem „jeden občan, jeden hlas“, nikoli pravidlem „jeden člověk, jeden hlas“. Lidé v demokracii nevyjadřují hlasováním názory, které by byly „pravdivější“ než jiné. Lidé jím dávají najevo, co si přejí a zda podporují nebo odmítají své vůdce. Jak správně píše Antoine Chollet: „V demokracii lidé nemají pravdu, ani se nemýlí, ale rozhodují.“ To je samotný základ demokratické legitimity. Proto je otázka, kdo je občanem – a kdo ne – základní otázkou demokratického života. Proto je také nezbytné, aby politické jednotky měly jasné územní hranice.

Liberalismus říká něco zcela jiného. Ačkoliv politično není ani „sférou“, ani oblastí oddělenou od ostatních, nýbrž základním rozměrem jakéhokoli lidského společenství, liberalismus politicky rozděluje společnost na řadu „sfér“ a tvrdí, že „ekonomická sféra“ musí být oddělena od politické moci, a to buď z důvodů efektivity (trh funguje optimálně pouze tehdy, pokud nic nezasahuje do jeho „přirozeného“ fungování), nebo z důvodů lidské přirozenosti. Ekonomika, která byla původně chápána jako říše nutnosti, se tak stává konečnou říší svobody.

Demokracie předefinovaná liberály už není režimem, který zakotvuje suverenitu lidu, ale režimem, který „zaručuje lidská práva“. Lidská práva mají přednost před suverenitou lidu do té míry, že je respektována pouze tehdy, pokud jim neodporuje. Výkon demokracie je tedy podroben řadě podmínek, počínaje dodržováním „nezcizitelných práv“, která náleží každému jednotlivci už jeho samotnou existencí. V kombinaci s „právním státem“, jenž se stal nepřekonatelným horizontem naší doby, se demokracie mění v hnutí směřující ke stále větší rovnosti podmínek, přičemž tato rovnost, která má vyplývat ze svobodné konfrontace práv, je chápána pouze jako synonymum uniformity. Právní stát rozpouští politiku pod žíravým účinkem násobení práv. Jak říká Marcel Gauchet, „svým nekonečným vzýváním lidská práva nakonec ochromují demokracii“.
Poněvadž liberalismus neuznává platnost demokratického rozhodnutí, které by mohlo podkopat liberální principy nebo ideologii lidských práv, tak nikdy nepřijal, že vůle lidu musí být vždy respektována. Nedůvěřuje lidu a je také ostražitý před všeobecným volebním právem, jehož rozšiřování se snažil zabránit. Platí to zejména ve Francii, kde jsou liberálové více než jinde poznamenáni racionalistickou tradicí potlačující veřejné mínění.

Vzhledem k tomu, že demokracie je především „kratie“ (kratos odkazuje k moci), liberalismus se ji bude snažit omezovat, protože nedůvěřuje moci lidu stejně jako veškeré další moci. Proti rovnosti občanů proto staví svobodu jednotlivců. Jde mu především o omezení moci (trvá na „dělbě moci“, legislativní, výkonné a soudní, a na nutnosti „protivah“) a tím i autority – aniž by viděl, že v demokracii pochází autorita především ze systému. Nyní je zřejmější, jak je liberalismus ze své podstaty nepolitický. Vyplývá to už z jeho obecného pojetí člověka: člověk pro něj není politickou a společenskou bytostí, jejíž motto by mohlo být inter homines esse, ale ekonomická bytost (Homo œconomicus) oddělená od svých bližních, která se neustále snaží maximalizovat svůj zájem. Potvrzuje to svým lpěním na volném obchodu vylučující jakoukoli formu politické autority (jeho utopická povaha vyplývá právě z nemožnosti zcela izolovat ekonomickou výměnu od mocenských vztahů, které mu brání fungovat „svobodně“). Potvrzuje to svým pojetím vlády: snaží se saint-simonovským způsobem redukovat vládu lidí na správu věcí, neboť chce „neutralizovat“ politické otázky tím, že je redukuje na technické. Samotnou techniku považuje za příkladně „neutrální“ – což zjevně není – aniž by viděl, že i kdyby technika byla pouhým nástrojem, stejně by vyvstala otázka, kdo ji používá a ve službách koho. Tím, jak liberalismus omezuje vládu na správu věcí veřejných, tedy na uskutečňování technických dovedností podle požadavků správního řízení, naplňuje liberalismus to, co Jean-Claude Milner správně nazval „politikou věcí“.

Připomeňme však důležitou tezi Carla Schmitta, že každá depolitizovaná společnost je odsouzena upadnout „do područí politicky aktivních cizinců“. Tím se vracíme k našemu původnímu tématu. Dokud vládla stabilita, bylo možné dodržovat formální právní a ústavní pravidla. Jakmile však přichází nejistota, kdy hrozby dosáhnou takového rozměru, že otázka již nestojí, jak žít, ale jak přežít, stručně řečeno, jakmile člověk vstupuje do nouzové situace, přichází čas rozhodnutí, protože už z definice nelze obvyklé normy použít na cokoliv nepředvídaného. Jak píše Schmitt, výjimečný stav odhaluje identitu suveréna: je jím ten, kdo „rozhoduje ve výjimečné situaci“. Politika rozhodování je přirozeným protivníkem liberalismu, který se domnívá, že moc kompletně zorganizuje výlučně ústavními ustanoveními.

Rozhodně není náhodou, že neliberální demokracie se začínají šířit v době, kdy se Evropská unie „štípe“ na migrační krizi. V době masové imigrace si lidé znovu uvědomují, že každé lidské společenství „nevyhnutelně čelí problému své každodenní antropologické soudržnosti“ (Jean-Claude Michéa), tj. kontroly podmínek vlastní sociální reprodukce. Hospodářská a finanční krize, ekonomická globalizace a nyní migrační krize vyvolaly pocit naléhavosti zejména v zemích, jejichž historickou paměť stále tíží vzpomínky na osmanské invaze a jež si dnes nechtějí nechat vnutit „multikulturalismus“, který považují za naprosté selhání. Vzestup neliberálních demokracií svědčí o zobecnění tohoto pocitu, spojeného s růstem existenčních hrozeb svobodě, identitě či způsobu života. Tím spíše, že z neliberálního hlediska demokracie funguje pouze v rámci národa.

Carl Schmitt se nemýlil, když řekl, že demokracie je o to demokratičtější, čím méně je liberální. Podle liberální teorie dobrý ústavní pořádek stačí k tomu, aby lidé mohli žít, jak se jim líbí, aniž by museli snášet vládní vměšování. Dialektika přítele a nepřítele by tak mohla být překonána. Ale tato teorie padá v okamžiku, kdy se objeví nepřítel, který pro nás představuje existenční hrozbu. Politično pak znovu získává svá práva. Politická společnost zříkající se moci a suverenity už není politická. Musí se pak vzdát svého primárního poslání, které spočívá v zajištění vlastního zachování. Liberální demokracie se prostě nedokáží vypořádat s naléhavostí výzev ani rozsahem hrozeb. Pak přichází čas neliberální demokracie.

(Článek je zkrácenou verzí eseje Libéralisme et démocratie vydaného ve francouzském časopise Elements)