Populismus. O čem to mluvíme?

Marion Maréchal

_14. 04. 2021


Marion Maréchalová je politická analytička, ředitelka Institutu sociálních věd, ekonomie a politologie (ISSEP), Lyon.

Válka slov

Jazyk je základní zbraní politiky. Kdo dokáže prosadit svůj slovník, formuje vnímání reality a podílí se na ovládání myšlení. Levice se nemýlila, když bitvy o sémantiku začlenila do slavného kulturního boje teoretizovaného italským komunistou Antoniem Gramscim. Politický život nám nabízí řadu příkladů: slogan „manželství pro všechny“, který používala předchozí francouzská socialistická vláda k legalizaci sňatků osob stejného pohlaví, spontánně vede k pozitivnímu vnímání, termín „nezdokumentovaný“ spíše než „nezákonný“ vyvolává více náklonnosti k osobám pobývajícím bez příslušného oprávnění na našem území, slovo „migrant“ již nerozlišuje imigraci legální od nelegální, rodinnou od ekonomické. Ale nejzřetelnějším příkladem je prosazení pojmu „islamofobie“. Tento termín vede k obnovení trestného činu rouhání, který západoevropské společnosti dávno zrušily. Od nynějška je však jakákoli kritika islámu automaticky považována za kritiku muslimů a potažmo za rasismus, což činí takový projev morálně zavrženíhodným a trestně postižitelným.
Všímejme si tedy, co odhaluje vznik nových slov ve veřejné diskusi. Ve Francii i jinde v Evropě se v důsledku sémantického posunu postupně prosadil pojem „populismus“ jako doprovod či náhrada běžnějších pojmů „krajní pravice“ a v menší míře „krajní levice“. Ale zatímco „krajní pravice“ vychází z jasné historické genealogie spojení s autoritářstvím a odmítáním parlamentní demokracie, s populismem je tomu jinak.

Populismus, zbraň masové delegitimizace

V současné době se slovo populismus většinou nepoužívá k označení, ale k diskvalifikaci osoby, na níž míří. Vztyčuje se jako krucifix před upírem, aby byl protivník marginalizován, zdiskreditován, nebo dokonce kriminalizován za své myšlenky. Je synonymem demagogie, obviněného automaticky vylučuje z kruhu dobra a rozumu, zatímco žalujícího zprošťuje povinnosti věcné argumentace.
Obtíže jasné definice populismu souvisí se zmateností a míchání jablek s hruškami. Setkávají se v něm totiž dva významy. První význam je čistě ideologický a souvisí se zmíněnou diskvalifikací. Míří na stoupence suverenity, kritiky eura, obhájce národní, evropské nebo západní identity, odpůrce masové imigrace, společenské konzervativce, ekonomické protekcionisty. Jedná se o ideologickou nálepku či dokonce čistě stranickou rétoriku. V tomto velkém pytli populismu se mísí různé strany, jako je Fidesz Victora Orbána, Národní sdružení Marine Le Penové, Salviniho Liga či polská strana Právo a spravedlnost. V tomto smyslu mluví o populismu současní lídři Evropské unie, jako předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová.

Slova skrytá za slovem

Příčiny tohoto jevu byly často analyzovány a diskutovány: rozpad integrity územních celků a identit; prohlubování sociálních a hospodářských nerovností, konec sociální mobility, rozvoj metropolí na úkor středně velkých měst a venkovských oblastí, které upadají na periferii; propast mezi ekonomikou financí, služeb a digitalizace sílící globalizací, a ekonomikou průmyslu a zemědělství, jež oslabuje globální konkurencí, migračními toky nebo islamistickou hrozbou. K nejsilnějším faktorům pravděpodobně patří rozšířený pocit, že elity se vzbouřily a odtrhly, abych použila slova pronesená již v devadesátých letech velkým americkým sociologem, dnes již zesnulým Christopherem Laschem. Populismus lidu je svým způsobem reakcí na elitářství elit.
Sociolog Jérôme Fourquet ve své poslední knize Francouzské souostroví popisuje stav rozdělení francouzské společnosti, která se dnes rozpadá na „ostrovy“. Autor ukazuje, že ostrov vyšší třídy koexistuje, ale už se neprolíná s ostatními vrstvami společnosti. Odtržení je územní, kulturní, vzdělávací, ekonomické a v konečném důsledku i volební. Několik Francií čelí jedna druhé. Nerozumí si, ani už nesdílejí společný kulturní základ na pozadí individualismu a historické amnézie.
Populismus je také příznakem politické nemoci, nejen cyklické, ale i strukturální: krize modelu liberální demokracie často kritizované za to, že nahrazuje vládu lidí, tedy samotnou podstatu politiky, správou věcí. Tento cíl fascinuje od dob Henriho de Saint-Simona, francouzského ekonoma 19. století, otec Evropy Jean Monnet na něm postavil svůj evropský projekt. Populismus se jeví jako žízeň po demokracii v podmínkách, kdy převládá dojem, že veřejné záležitosti se vymkly kontrole lidu. Populismus chce opět vytvořit z lidu historického aktéra tváří tvář pocitu bezmocnosti a vyvlastnění způsobeného mocí nadnárodních orgánů, globalismem, technokracií a byrokracií, vládou soudců, ekonomickými silami, jako jsou finanční spekulace regulující naše ekonomiky a unikající politické kontrole. Nemluvě o nespravedlnosti parlamentního zastoupení, jež obzvláště ve Francii bije do očí. Je to výzva postavit politiku nad převažují paradigma, které se odvolává na hodnotovou neutralitu, ekonomický scientismus a nadvládu techniky.

Populismus, více styl než myšlenka

Druhý význam slova populismus odkazuje spíše k jeho objektivním znakům. Při vymezování kontur pojmu se objevují určité opakující se rysy. Spíše než ideologickou konstrukcí je populismus především stylem. Zakládá se na vztahu k veřejnému životu nejčastěji založenému charismatickým leaderem, vyznačuje se prosazováním přímé demokracie, idealizací lidu, podporou znevýhodněných tříd, ale především kritikou elit, majetných a mocných. Podle této definice tedy může existovat populismus pravicový a levicový, nacionalistický nebo internacionalistický, konzervativní nebo progresivní.
Tradičně existují tři představy o lidu: demos, tj. lid jako držitel suverenity; etnos, tj. lid jako národ se společným původem; plebs, tj. lidové prostředí vymezené proti bohatým. Politické proudy se neustále přou o pojetí lidu a lid se jim pak „ztrácí“.
Třetí pojetí, plebs, vlastní populistům, které zaměňuje lid s lidovými třídami, je částečně příčinnou obtíží, s nimiž se tato hnutí setkávají cestou k moci. Tato záměna často politicky povede do slepé uličky, protože bez příklonu části středních tříd, majetných vrstev, špiček státní správy, intelektuálů a byznysu nelze dosáhnout volebního vítězství a efektivní vlády.
Je také nepravděpodobné, že by se v téže zemi populistické strany napravo a nalevo dokázaly sbližovat ve velké alianci, neboť se často zásadně rozcházejí v návrzích řešení.
Přitažlivost populistického přístupu je založena na schopnosti reagovat na aktuální problémy světa, třebaže možnosti populistické vlády jsou stále omezené a příkladů trvalého úspěchu není mnoho. Zatím mu ještě zbývá prokázat, že dokáže přejít od disentu k moci. Ale už teď otřásl tradičními liniemi dělícími politiku, jako je pravice a levice, a obrátil kartami evropské i světové politiky. Liberalismus byl velkou myšlenkou 18. století, socialismus 19. století a nacionalismu 20. století. 21. století bude stoletím velkého ideologického střetu mezi globalismem a populismem, výsledek je stále nejistý…