Evropou obchází strašidlo. Pseudoliberální projekce a strašidla iliberalismu

Zoran Oklopcic

_30. 04. 2021


I
Střední a východní Evropou obchází strašidlo – strašidlo iliberalismu. Svatou alianci za účelem jeho vymítání uzavřely všechny hlavní mocnosti západní civilizace: Benátská komise a Evropská rada, Brookings Institution a The Financial Times, princetonští odpůrci populismu a berlínští konstitucionalisté, prestižní instituce a přední intelektuálové, Jan-Werner Müller a Timothy Garton-Ash.

Oním přízrakem, který pronásleduje jejich představy, není ani doktrína, ani víra či teorie, a dokonce ani ideologie. Namísto toho jej lze pravděpodobně nejlépe pochopit jako soubor postřehů, tendencí a směrů, které ti, pro něž je současný stav „rozkladu“, „rozvratu“ nebo „eroze“ demokracie znepokojující, dávají do souvislosti s nejvýznamnějšími protagonisty konkrétnějších -ismů, počínaje „autoritářským legalismem“ a „populistickým nacionalismem“ až po „oportunistický populismus“ a „extrémní majoritarismus“.

Na rozdíl od děsivějších přízraků má tato hrozba, která se objevuje v „názorech redakce“ internetových vydání The New York Times nebo The Guardian, jedinečnou schopnost šířit svůj vliv a nezanechávat přitom za sebou žádnou papírovou stopu. Řečeno jinak, pokud se jedná o ideologické zdroje současného iliberalismu, neexistuje žádný takový dokument, jako „Iliberální manifest“, „Kritika hamburského programu SPD“ nebo „Osmnáctý Brumaire Emmanuela M. Bonaparta“.
Přesto však by iliberalismus, který straší současnou Evropu, neměl být podceňován. I když se o tomto nebezpečí, které již dlouho ohrožuje přežití liberalismu ve střední a východní Evropě, diskutuje většinou v souvislosti s programovým odsouzením liberální demokracie ústy Viktora Orbána, bylo již dlouho pranýřováno jak sloupkaři předních amerických listů, tak i postkomunistickými intelektuálními ikonami.

Iliberalismus, který dnes děsí představy profesionálních obhájců liberální demokracie, nevznikl s Orbánem, ale projevoval se již dlouhou dobu ve stanoviscích, gestech a chování jinak nesrovnatelných politických aktérů: počínaje „neodpovědnými“, „nevypočitatelnými“ a „nekompetentními“ proto-autoritáři typu Lecha Walesy až po méně brutálně vulgární „tvrdošíjné pragmatiky“ a „cynické populisty“ (typu Václava Klause) nebo „drsné bývalé levičáky“ „známé svým otevřeným populismem“ (typu Miloše Zemana).

II
V konfrontaci s různými proudy zdánlivě nevykořenitelného viru iliberalismu ve střední a východní Evropě je důležité neztratit smysl pro přiměřenost. Přestože tento virus nelze zdánlivě vypudit z politické bažiny na periferii Evropské unie, hrozba, kterou představuje pro institucionální a morální zdraví mladých liberálních demokracií, zůstává nadále problémem pouze lokálních nebo přinejlepším regionálních rozměrů. Dokud byli ti, kdo byli schopni měnit politický kurs středo- a východoevropských zemí, stále vděční – nebo přinejmenším loajální – vůči těm, jejichž geopolitický deštník údajně zajišťoval jejich existenční bezpečnost a hmotnou prosperitu, mohli si zůstat jistí, že jejich kryptofašistické, etno-šovinistické nebo autoritářsky populistické „úchylky“ nebudou brány jako důvod pro jejich vyloučení z klubu obstojně liberálních demokracií. Tak tomu bylo u premiantů postkomunistického přechodu, Maďarska a Polska.

Dokud budou strážci liberálních politických galaxií přesvědčeni, že periferní populace jsou stále citlivé k materiálním pobídkám, které přicházejí z geopolitického centra, budou ochotni ignorovat neliberální odchylky jejich vlád. Proto se také mj. takový paleo-Orbán, jako byl Vladimír Mečiar, nikdy nemohl stát předmětem takových přehnaných liberálních utkvělých představ. Obyčejní Slováci (a možno dodat na rozdíl od Maďarů) zcela rozumně usoudili, že „ta trocha nacionalistické samolibosti skutečně nestála za ztrátu místa“ – jak taktně naznačil Bruce Ackerman – „na cestě ke korýtku v EU“, tedy k jejich „životní šanci“.

Takové tvrzení, jak je formuloval Ackerman, tak osvěživě upřímné ve své nonšalantní povýšenosti nad jednosměrným uvažováním materialistických Slováků, je dosud vzácné. I tehdy, když mají účastníci debat o institucionálním zdraví liberální demokracie obavy o liberální demokracii v Polsku a Maďarsku pouze kvůli strachu o osud Evropské unie – nebo o schopnost Spojených států uplatňovat svou „měkkou sílu“ v zahraničí –, budou se moudře přidržovat širšího, geopolitického obrazu, na jehož pozadí existují ony údajně se rozkládající liberální demokracie v podobě kulturně spřízněných, existenciálně vázaných a politicky začleněných států – oddaných, teritoriálně suverénních států.
Přestože to samozvaní diagnostici demokratických paskvilů považují za samozřejmé, extrémně úzké zaměření jejich analytických vizí bude vždycky provokovat ty, kdo dosud nevynaložili veškeré úsilí do úspěchu pseudoterapeutického teoretického liberálního projektu, aby nadhodili pár nepříjemných otázek, počínaje těmi konkrétními, a sice „proč by mělo být z tohoto důvodu terčem hysterie právě Polsko a nikoli např. Saúdská Arábie nebo Čína“, až po ty obecnější, jež se ptají: „Proč by režim, který je demokratický, ale nikoli liberální, měl být zavrženíhodnější než režim, který není ani demokratický, ani liberální.“

III
Přitom však není vůbec jednoznačně, které režimy jsou a které nejsou liberální a demokratické. Forma vlády, jež se po dvě a půl desetiletí odlišovala od jiných svým lpěním na „svobodných a spravedlivých volbách, právním státě a oddělení pravomocí“ a na čtyřech „základních svobodách“ konstitucionálního liberalismu, začala být časem popisována jako „složitá interakce mezi […] politickým soupeřením, stabilními státními institucemi, životaschopnými spolky občanské společnosti, smysluplnými politickými prostředníky“, která „upevňuje demokratické ctnosti svrchovanosti lidí“, v níž většina vykonává buď přímo, nebo prostřednictvím zastupitelských orgánů „rozhodovací politické pravomoci“ a ve které „dnešní poražení mají šanci se přeskupit a vynořit se možná jako zítřejší vítězové“’.

Z jiného nedávného pohledu se „liberální konstitucionální demokracie“ jeví jako forma vlády, v níž „pravidelně se opakující svobodné a spravedlivé volby, v nichž prohrávající strana přenechává moc“ a „liberální práva […], která jsou těsně spjata s demokracií v praxi“, závisejí na „stabilitě, předvídatelnosti a integritě práva a právních institucí“, což zajišťuje „udržování přiměřené úrovně demokratické vstřícnosti“. Ta vyžaduje „smysluplné politické soupeření“, jež zahrnuje „relativně svobodnou možnost organizovat se a nabízet politické návrhy, kritizovat lídry, a zajistit ochranu před zastrašováním ze strany vládnoucí garnitury“.

Podle Kim Lane Scheppele činí taková složitost jakýkoli pokus o definici liberální demokracie jako výrazné formy vládnutí „zapeklitě obtížný“: přestože jsou tyto formy vlády navzájem propojeny „společnými hodnotami“ na úrovni jednotlivých ústavních systémů, jak říká Scheppele, jejich „rozdíl se zdá ještě větší než jejich společné rysy“. Pokud má Scheppele pravdu – pokud tedy nemáme žádný způsob k určení, zda jsou konkrétní institucionální formy a ústavní doktríny těchto režimů v souladu s abstraktními ideály (konstitucionálního) liberalismu a (liberální) demokracie – proč se tedy vůbec namáhat začleňováním takto nesourodých režimů do stejné kategorie?
Současnou liberální demokracii není ani tak zapeklitě obtížné definovat, ale je spíše definována způsobem, kvůli němuž je zapeklitě obtížné vznášet důležité a naprosto případné otázky. Uvažujme např. o těchto otázkách vyvolaných Huqovou a Ginsburgovou definicí:

(1) Lze říci, že režim, v němž se politické strany navzájem pravidelně „střídají“ u moci a shodují se na hlavních sociálních a ekonomických rozhodnutích, je rovněž systémem, který je v přiměřené míře obecně demokraticky vstřícný?

(2) Mohou být takové státy dvou politických stran přesto dostatečně „demokraticky vstřícné“, pokud by se při bližším prozkoumání ukázalo, že jejich občané mají jen „pranepatrný“ vliv na obsah veřejné politiky?

(3) Proč by politické soupeření mělo být pokládáno za „smysluplné“, když obsahuje pouze „relativně svobodnou možnost organizovat se a nabízet politické návrhy, kritizovat lídry a zajišťovat ochranu před zastrašováním ze strany vládnoucí garnitury“ a přitom neumožňuje politickým stranám, jež se těší široké, avšak nevyhraněné podpoře, účast ve volbách, v nichž by měly slušnou šanci přispět ke „střídání“ u moci, ne-li dokonce toto „střídání“ vyvolat?

(4) Může v režimu, který je fakticky duopolem, existovat „smysluplné“ politické soupeření?

Ti, kdo vytvářejí ještě košatější koncepce demokratické vlády, nemají důvod vystavovat své polemicky zamýšlené konstrukce zkoumání těch, kteří již nejsou přesvědčeni o nadřazenosti v zásadě americké koncepce liberální demokracie. Namísto toho jejich napadnutelné konstrukce pouze vstupují do debaty jako oběti „rozkladu“, „zmrzačení“ nebo „ústupu“ demokracie. Tyto metafory nás přitom vybízejí, abychom pohlíželi na změny ve fungování demokratických institucí jako na hnus vzbuzující a zdraví ničící organický proces (rozklad), ohyzdné úchylky od esteticky přitažlivých norem (zmrzačení) nebo jako na astronomické trajektorie nebeských těles, jejichž charakteristiky mohou objektivně potvrzovat nestranní vědci.

IV
Tím, co se rozkládá, eroduje a ustupuje, jsou při bližším zkoumání stále složitější modely demokracie, jejichž „vzájemně se prolínající“, „vzájemně propojené“, „interagující“, „navzájem se posilující“ a „neustále se rozšiřující“ základní prvky se jeví jako propletené „pluralitními“, „mnohotvárnými“, „komplexními“ a „nevyhnutelnými“ způsoby. Nejedná se zdaleka o triviální otázku. Povaha hrozby pro liberální demokracii spočívá v tom, zda je iliberalismus povrchní, život neohrožující stav (jako zubní kaz způsobený příliš mnoha pocukrovanými lízátky populismu), zda je to závažnější, ale stále život neohrožující akutní zánět, který napadá její politický život (v důsledku polykání toxických politických myšlenek), nebo spíše chronická choroba jako syndrom dráždivého tračníku (který se dá vyléčit jedině odstraněním jejích demokratických střev), nebo zda to je v nejhorším případě pravá virová infekce, která se může snadno změnit na maligní.

Netřeba upozorňovat, že neexistuje žádný přesnější popis oné kvazi-choroby, kterou trpí soudobé liberální demokracie – nikoli z toho důvodu, že samotné metafory, které ji v první řadě vyvolávají, již nelze posunout ani o krok dál – nýbrž proto, že ti, kdo tyto metafory vytahují jako králíky z klobouku, nadále dolaďují své již vyladěné koncepce liberální demokracie.

Ivan Krastev a Stephen Holmes připodobňují takové úsilí k chování „telefonních společností“, které, jakmile se na trhu objeví nový chytrý telefon, začnou tento produkt propagovat jako jediný, který stojí za to koupit. (A možná lepší analogií by mohl být onen nechvalně proslulý a opovrhovaný obchodní model výrobců chytrých telefonů, kteří nenápadně tlačí uživatele starších modelů, aby tyto modely vyhazovali a kupovali si nové tím, že je nutí neustále si stahovat „balíčky služeb“). Takto se legitimní debaty o „meta-koncepcích“ liberálního konstitucionalismu mění na jakési zajišťování souladu s ještě specifičtějšími „kontrolními seznamy“.

V
Morální panika okolo iliberalismu, který údajně hrozí infikováním mozků voličů v jiných částech Evropy, je zástěrkou pro prosazování systémů vlády, které jsou sice nominálně stále „liberální“ a „demokratické“, ale zároveň se jeví jako pozoruhodně lhostejné k zajištění materiálního blahobytu těch, jejichž souhlas nadále potřebují ke svému legitimnímu vládnutí.

Na rozdíl od forem vlády, kterou dnešní pseudoliberálové považují za „demokratickou“, pokud jsou soustředěni sami na sebe a nesledují žádný účel, se ti, kdo museli soupeřit se sovětským komunismem, sami vydávali za bezvýhradně, nadšeně a spolehlivě majoritární, se schopností rozhodovat pomocí hlasů většiny o široké škále sociálně ekonomických otázek. V demokracii, jejímž úkolem je zajistit významný rozdíl v životech těch, kdo podléhají pravomoci jejích institucí, „můžeme znárodnit nějaké odvětví, jehož moc je příliš velká na to, aby jej vlastnily soukromé zájmy. Můžeme vybudovat státní podnik, aby konkuroval takovému odvětví. Můžeme se spoléhat na antimonopolní opatření, která jej budou kontrolovat. Nebo se můžeme vydat cestou laissez-faire. Stejnou svobodu máme i ve vztahu k jiným sociálně ekonomickým otázkám, například ve vztahu k problémům naturálních pachtýřů, bank, k otázkám minimální mzdy, cen, uhelných dolů, bydlení. Můžeme experimentovat a postupovat cestou pokusu a omylu. Pokud si to přejeme, můžeme provést mírovou cestou revoluci. A po jejím dosažení ji můžeme po čtyřech letech zrušit. Nedržíme se jednoho jediného všeléku na všechny choroby lidstva, ať už jsou hospodářské či duchovní.“

V protikladu k podivuhodně sebestředným a nonšalantně nedůsledným koncepcím demokracie, které panují mezi soudobými pseudoliberály, byl ústřední úkol poválečných demokracií (které musely počínaje rokem 1945 prokazovat svou ideologickou nadřazenost v reálném životě) prostý a jednoznačný: na jedné straně uplatňovat „praktická opatření, která uznávají lidská práva všech občanů“, a na druhé straně „zvyšovat životní standard na všech úrovních společnosti“.

Byli by ti, kdo by trvali na podobném chápání demokratické vlády, označováni dnes za populisty nebo demokraty, demokraty nebo majoritáře, liberály nebo neliberály? Ti, kteří používají tyto výrazy jako rozlišující znak nebo jako zbraně hromadného odsouzení, tak nevědomky činí na základě toho, oč podle jejich názoru v liberálních demokraciích jde, i na základě toho, co si liberální demokracie podle jejich názoru zaslouží – a co vyžadují – co se týče kvality podpory, které se jim dostává od těch, jimž vládnou. Čím více toho člověk v tomto ohledu od občanů očekává, tím bude kritičtější k terminologii, na niž obvykle spoléhali při artikulaci svých rozvratnějších nebo radikálnějších požadavků.

Řečeno jinak, strašidlo iliberalismu se bude nevyhnutelně jevit děsivější těm, kdo zařazují pod výraz „neliberální aktéři“ nejen neliberální demokraty, kteří se takto sami označují nebo které tak označují jiní, např. dejme tomu Viktora Orbána, ale také ty, kdo nejsou – podle pracovní studie zveřejněné Nadací Heinricha Bölla – „zcela a plně oddáni normám, které kontrolují […] výkonnou moc“ a „zcela a plně neprosazují občanské svobody a právní stát“ nebo „nejsou zcela oddáni institucím, které je garantují“.

Přestože jsou tato kritéria ve svém neuvědomělém a neúmyslném totalitarismu komická, nesmí být ignorována, protože poukazují na to, co svatouškovští straničtí technokraté a podnikaví politologové skutečně očekávají nejen od těch, kdo nechtějí být obviňování z iliberalismu, ale od všech lidí, kteří žijí v režimech, jež se nadále stylizují jako demokratické a liberální: naprostou věrnost a plnou oddanost – výměnou za nic konkrétního. Pseudoliberální strašáci iliberalismu tedy nejsou živeni z objektivně zjistitelných procesů „rozkladu“ a „eroze“, nýbrž z neověřeného přesvědčení o smysluplnosti tohoto směšného handrkování.