Proč jsou hranice opravdu důležité

Frank Furedi

_17. 05. 2021


roč jsou hranice opravdu důležité
Frank Furedi

Západní společnosti jsou dnes již hranice a společenské dělicí čáry, které po staletí dodávaly lidské existenci smysl, cizí. Četní komentátoři v Evropské unii tvrdí, že ve věku masové migrace a globalizace ztratily hranice svůj význam. Někteří z nich zacházejí až tak daleko, že razí zásadu „žádné hranice“. Tento útok však není namířen pouze proti hranicím, které rozdělují národy!
Tradiční hranice, jež oddělují dospělé od dětí, muže od žen, lidi od zvířat a občany od osob, které občany nejsou, nebo soukromou sféru od veřejné, jsou často odsuzovány jako svévolné, nepřirozené, a dokonce i nespravedlivé.
Spory kolem masové migrace a fyzických hranic se přitom odehrávají souběžně a v těsné souvislosti s debatami o symbolických hranicích, které lidé potřebují jako vodítko v záležitostech každodenního života.
Pokusy o změnu či zrušení konvenčních hranic se paradoxně objevují současně s imperativem vytváření hranic nových. Propagátoři světa bez hranic vyzývají k vytváření bezpečných oblastí. Odpůrci vyvlastňování kultury požadují dohled nad jazykem a zastánci politiky identity jsou zaneprázdnění budováním hranic proti všem, kdo by mohli zasahovat do jejich identity.

Udržování určitých mezí jako cizí pojem pro společnost
Soudobá společnost – zejména její kulturní a politické elity – jen obtížně hledá smysl symbolických hranic. Jazyk užívaný v dnešní akademické literatuře a sociálních komentářích často poukazuje na svévolný a proměnlivý charakter hranic a náznakem i výslovně zpochybňuje jejich morální status a legitimitu. Hranice jsou často v důsledku vlivu postmodernistických teorií – zejména prací francouzského filozofa Gillese Deleuze – představovány jako neurčitý a umělý konstrukt. Jako příklad je v těchto dílech uváděna tzv. nepřirozenost hranice mezi Východem a Západem, civilizovaným a necivilizovaným světem nebo Evropou a Asií.
Tato tendence pohlížet na hranice – a tedy i na jiná výrazně stanovená rozlišení a dělicí čáry – v negativním světle je v současné populární kultuře značně rozšířená. Ztotožňování se se stavem, který je bez hranic nebo jde nad rámec hranic, je často představováno jako ctnost. Tento postoj se přitom neomezuje jen na Médecins Sans Frontières (Lékaři bez hranic): inženýři, hudebníci, chemici, veterináři, řídící pracovníci, knihovníci, stavitelé, instalatéři, manažeři, právníci, astronomové, kreativci, novináři, rabíni, lidoví léčitelé, provozovatelé akupunktury i klauni, to jsou jen některé z profesních skupin chlubících se svým bezhraničním statusem.
Je lákavé vykládat toto nadšení osvojit si označení „bez hranic“ jako výraz ocenění ochoty přijmout opravdové riziko, jako průkopnické touhy prozkoumávat neznámé. Bylo by skutečně inspirující, kdyby tu šlo o potvrzení osvíceneckého kantovského pojmu kosmopolitismu a snah stát se „světoobčanem“.
Přestože tuto kulturní reakci na hranice podněcují četné protichůdné impulsy, její hlavní hnací silou je strach převzít odpovědnost za stanovení symbolických rozlišení a jasně narýsovaných dělicích čar. Souběžně s touto reakcí na hranice se projevuje i obecnější ztráta odvahy definovat morální rozdíly, což je dále posilováno neochotou vynášet hodnotící soudy.
Tento problém lze ilustrovat na výchově dětí: v posledních letech se zde velmi výrazně projevil problém dodržování daných mezí. Rodiče vědí, že děti nemohou být řádně socializovány, pokud se nenaučí stanovit si určité hranice, respektovat určitá pravidla a postupně se učit sebeovládání. Testování mezí je součástí vývoje dítěte. Některé aspekty dětského vzdoru proti rodičovské autoritě mohou být tvůrčím výrazem osobnosti dítěte; jiné – např. vstup do frekventované vozovky – jsou nebezpečné.
Rozlišit, kdy je nutno trvat na respektování daných hranic a kdy přehlížet nevhodné chování, je pro rodiče obtížné. Vše je ještě komplikovanější kvůli odporu proti disciplíně: ta je často považována za nemoderní přístup nebo dokonce za zneužívání. Rodiče jsou nesví při prosazování disciplíny u svých vlastních dětí, aby nebyli kvůli použitým metodám kritizováni, a stále více i kvůli svým obavám, že by je jejich děti v důsledku prosazování stanovených mezí mohly odmítnout. Rodiče, kteří se obávají, že by jejich disciplinární opatření mohla obrátit vlastní děti proti nim, se uchylují k úplatkům nebo prostě rezignují.
Problém dodržování určitých mezí souvisí s neochotou společnosti prosazovat symbolickou hranici, která odděluje dospělé od dětí. Jak jsem již uvedl ve své studii Paranoid Parenting (Paranoidní rodičovství, 2001), je pro západní společnost obtížné odpovědět na otázku, „kde stanovit hranici mezi dospělostí a dětství“. Tato neurčitost při stanovení hranice mezi dospělostí a dětstvím se přitom netýká pouze výchovy dětí. Je odrazem hlubokých nejasností týkajících se významu dospělosti, což vede k neochotě osvojit si postupy související s autoritou dospělosti.
Ignorování dělicí čáry mezi generacemi je vnímáno jako osvícenější přístup k životu než postoj, který bere tuto hranici vážně. Rodiče, učitelé a jiní dospělí nyní již po určitou dobu dělají i nemožné jen proto, aby se stali přáteli mladých lidí a nikoli jejich morálními vůdci a mentory. Toto měnící se vnímání dospělosti – jakýsi nevědomý proces dětinštění – naznačuje, že klasická mezigenerační hranice ztratila svůj kulturní aspekt. Tato nejistota ohledně mezigeneračních hranic vede k postojům, které pohlížejí na přechod k dospělosti jako na něco negativního. Následkem toho se fáze dospívání protahuje do pozdějších dvacátých let věku a někdy i do dalších let ve snaze vyhnout se překročení oné hranice a vstupu na temné území dospělosti.
Kritici hranic trvají na tom, že hranice jsou sociální konstrukty, které jsou jak umělé, tak i nahodilé. Je obtížné s tím nesouhlasit, protože každého, kdo se podívá na mapu světa, zarazí nahodilý charakter některých hranic. Mnohé hranice v Africe jsou narýsovány jako přímky, což svědčí o nedostatku představivosti kolonizujících mocností. Dělicí čáru mezi dítětem a dospělým mnohokrát porušují mladí lidé, kteří rostou rychleji než ostatní. Hranice mezi národy jsou neustále vystavovány zkouškám ze strany politiků, armád, poskytovatelů internetu, podniků, pašeráků a samozřejmě migrantů. Žádná hranice není nezpochybnitelná.
Hranice však nejsou pouhými umělými sociálními konstrukty. Jsou fyzickým nebo symbolickým výrazem společenské potřeby. Ačkoliv se nedá od každého očekávat, že bude mít určitou hranici rád, vyjadřuje tento fenomén rozdělování a oddělování potřeby a touhy zakořeněné ve společnosti.

Obhajoba hranic
Obhájci otevřených hranic zbavují lidskou identitu jejích teritoriálních kořenů a snaží se odnárodnit občanství. Takto zbavují občanství morálního obsahu a podkopávají schopnost lidských bytostí myslet samy na sebe a jednat jako lidé. Politická filozofka Hannah Arendtová energicky argumentuje tím, že „občan je definován jako člen určitého společenství“. Vysvětluje, že „povinnosti občana musí stanovit a vymezovat pouze jeho spoluobčané, avšak také hranice jeho území“ a dochází k tomuto závěru:

„Filozofie může pojímat Zemi jako domov lidstva a jako jeden nepsaný zákon, věčný a platný pro všechny. Politika se zabývá lidmi, státními příslušníky mnoha zemí a dědici mnoha minulých příběhů: jejími zákony jsou pozitivně stanovené ploty, které lidi obklopují, zajišťují jim ochranu a vymezují jim prostor, v němž svoboda není pojmem, nýbrž živou, politickou realitou.“

Politické instituce a zvyklosti mohou nabýt význam pouze tehdy, jsou-li územně ohraničené. „Lidé by měli bojovat za zákony města tak, jako by byly jeho zdmi,“ uvedl starořecký filozof Hérakleitos. A pro Řeky zákony skutečně sloužily stejně jako zdi k ochraně polis. Proto Řekové a později Arendtová použili městské zdi jako metaforu k určení demarkační linie vymezující veřejnou sféru.
Arendtová prosazovala imaginativní teorii, podle níž byl vznik hranic vyjádřen prostřednictvím nomos, zákonů řeckých městských států. Naznačovala, že nomos tlumočí myšlenku vymezování a přivlastňování. Stabilizováním hranic vytvořil nomos předpoklad pro trvalou veřejnou a politickou sféru. Arendtová tvrdila, že politická komunita může prospívat pouze tehdy, je-li územně vymezena: „Legislativa vytváří především prostor, v němž platí, a tímto prostorem je svět, v němž se můžeme svobodně pohybovat.“ Politickou svobodu a její uplatňování si nelze představit bez prostorové institucionalizace veřejného života.
Arendtová nebyla v žádném případě mezi filozofy ojedinělou myslitelkou, která zdůrazňovala význam územního vymezení pro rozkvět politického života. John Locke, jeden ze zakladatelů liberální filozofie, chápal spolu s Jeanem Jacquesem Rousseauem a Immanuelem Kantem vymezení prostoru jako základ pro politickou suverenitu a předpoklad pro udržování politického řádu.
Vzhledem k těsnému propojení jednoznačného vymezení hranic a národní suverenity není nikterak překvapivé, že se národní suverenita stala rovněž terčem názoru, který prosazuje svět bez hranic. Národní suverenita je často zlehčována jako přežitek, jenž ztratil v globalizovaném světě význam. Je rovněž kritizována za to, že rozděluje lidi a staví jednotlivé národy proti sobě. Kritika národní suverenity jde někdy ruku v ruce se zlehčováním statusu občana. Propagátoři světa bez hranic odsuzují státní občanství jako přehnaně exkluzivistické a kritizují je za to, že neuděluje rovnoprávný morální status a nevěnuje se lidem, kteří obývají jiné části světa.
Argumenty proti národní suverenitě a statusu občana vycházejí z předpokladu údajné nadřazenosti univerzálních a humanitárních hodnot. Univerzalismus se však stává karikaturou sebe sama, je-li přetvářen na metafyzickou sílu, která stojí nad současnými národními institucemi, jejichž prostřednictvím lidské bytosti chápou svět. Pokus o odstranění vzájemného propojení suverenity, území a občanství redukuje lidi na jejich nejabstraktnější individuální vlastnosti. Následkem toho jsou občané zbavováni kulturních hodnot, které dávají jejich životu smysl. Lidstvo nežije nad nebo za rámcem hranic a institucí, které se značnou námahou a úsilím vytvořilo. Proto Arendtová tvrdila, že:

„Vytvoření jednoho suverénního celosvětového státu, které zdaleka nebude předpokladem pro světové občanství, by znamenalo konec veškerého občanství. Nebylo by to vyvrcholením světové politiky, ale doslova jejím koncem.“

Bez ohledu na motivy obhájců odtržení občanství od daného území a oslabení národní suverenity představuje tento projekt přímé zpochybňování demokracie a veřejného života. Ať si myslíme o národních státech cokoli, demokratický veřejný život nemůže existovat mimo jejich ohraničenou sféru. Demokratické rozhodování může fungovat a dosahovat pozoruhodných výsledků pouze v rámci vzájemné interakce občanů v geograficky vymezeném celku.
Ve svém spisu K věčnému míru (1795) rozvinul I. Kant, zakladatel moderní kosmopolitní filozofie, ideu „kosmopolitního práva“ vyžadující, aby s cizinci, kteří vstoupili na území cizího státu, nebylo zacházeno nepřátelsky. Tento požadavek nazval Kant „přírodním právem pohostinnosti“. Kantova koncepce práva pohostinnosti však zároveň neznamenala právo usadit se v cizím státě a v žádném případě nezpochybňovala legitimitu územních hranic. Kant odmítal prosazování světa bez hranic a namítal, že celosvětový stát by vedl ke globální tyranii. Prosazoval spíš federální unii svobodných a nezávislých politických zřízení, o nichž se domníval, že „mají přednost před spojením samostatných národů v jednu mocnost, která ovládla ostatní a vytvořila univerzální monarchii“. Zastával názor, že zákony, které překračují rámec národního státu, postrádají morální sílu nezbytnou k výkonu moci, a varoval, že „s rozšiřováním státní moci ztrácejí zákony postupně svůj vliv a bezduchý despotismus se po zničení zárodků dobra nakonec propadne do anarchie“. Jeho vize kosmopolitismu se značně liší od pohledu dnešních kosmopolitních odpůrců hranic.
Ztotožnění se s lidmi narozenými do společného světa je hlavní cestou, díky níž může solidarita mezi lidmi získat dynamický politický náboj. Lidé, kteří uplatňují svá občanská práva, mají různé zájmy, jež odpovídají daným okolnostem, a tvoří základ jejich solidarity. Pokud by byli o tyto zájmy připraveni, snížilo by to jejich schopnost jednat jako odpovědní občané. A bez odpovědných občanů není demokracie. To je poučení, které si Evropská unie musí osvojit.