Evropa, kterou nechceme

Petr Drulák

_26. 08. 2021


Když se středoevropské státy připravovaly na přelomu století na vstup do Evropské unie, vnímaly evropský projekt jako cestu k naplňování evropských hodnot a překonávání ekonomické zaostalosti zanechané komunistickými režimy. Rovněž se zájmem sledovaly tehdejší diskuse o tom, jak učinit integrovanou Evropu demokratičtější. Středoevropané očekávali, že okamžikem vstupu se stanou rovnoprávnými partnery v uskutečňování velkého evropské příběhu. Vystřízlivění bylo kruté. Dnešní Evropa s nimi nakládá v lepším případě jako s chudými příbuznými a v tom horším si z nich dělá otloukánky. Ale především evropské hodnoty a evropská demokracie se obrátily v pravý opak toho, čím byly, a ekonomická zaostalost již není s pomocí Evropy překonávána nýbrž naopak Evropou udržována a institucionalizována.

Převrácení hodnot

Evropské hodnoty tehdy hájili především konzervativci. Šlo jim o svobodu, národ, rozum, křesťanství či rodinu a řadu dalších evropských výdobytků, které odkazovaly ke zkušenosti předchozích generací. Debata byla nesena duchem hrdosti nad tím, co Evropa dokázala i jasným vědomím toho, že evropská představa o dobrém životě se liší od zvyklostí eurasijských stepí či pouští a oáz Blízkého východu a severní Afriky, ale i od amerického způsobu života. Evropské hodnoty představovaly to, co na intelektuální i mentální úrovni spojovalo střední Evropu s tou západní navzdory odlišným režimům. Tato hodnotová sounáležitost byla vlastně i tím nejsilnějším argumentem pro vstup do EU. O ní se opírala představa, že se Středoevropané vrací někam, kam vždy patřili.

Přihlášení se k evropským hodnotám proto nevyvolávalo ve střední Evropě žádné kontroverze. Středoevropané se tím lišili od části evropské levice, jejíž nejprogresivnější křídlo stavělo proti hodnotám avantgardní společenské experimenty, které přes svoji různorodost měly společného jmenovatele v odmítání evropského dědictví a rozpouštění Evropy v univerzalistické utopii světa bez hranic. Progresivisté se zpočátku diskusi o hodnotách vyhýbali, ale nakonec našli účinnější strategii, dali hodnotám opačný obsah a přešli do útoku. Vytvářejí tím současné bruselské pojetí hodnot, z něho se stala oficiální mantra evropské elity. Tyto „hodnoty“ jsou namířeny proti tradičním evropským národům ve prospěch mimoevropských migrantů, proti svobodě ve prospěch politické korektnosti, proti tradiční rodině ve prospěch alternativních modelů soužití. Oslavují jednání, které předchozí generace zavrhovaly (byť často neprávem a brutálně), ale které se právě proto má stát všeobecně závaznou normou.

Zde už nejde o přijetí jinakosti, k němuž se Evropa často bolestně a v bojích propracovávala. Jde o akt dekonstrukce spočívající v převrácení vztahu mezi identitou a jinakostí. Progresivistické hodnoty se s jinakostí zcela identifikují a jejich nositelé dnes odmítají tradiční pojetí hodnot se stejnou agresivitou, s níž byla v minulosti zesměšňována, diskriminována a potlačována ona jinakost.

Jedno z mnoha podivných představení probíhající hodnotové agrese se odehrálo na Evropské radě v červnu 2021. Nizozemský premiér Rutte vyzval v Bruselu Maďarsko, aby buď zrušilo zákon zakazující propagaci homosexuality mezi mládeží nebo vystoupilo z EU. Mluvil tím z duše evropským progresivistům, kteří dlouhodobě vyčítají maďarské a polské vládě porušování evropských hodnot. Jeho lucemburský kolega Bettel se pak ještě s ostatními šéfy evropských vlád podělil o své trauma způsobené tím, že ho vlastní matka zavrhla jako homosexuála. S maďarským zákonem to sice nesouviselo, ale leckoho dojalo, že premiér nejbohatší země EU je vlastně trpícím příslušníkem ostrakizované menšiny. Má se toto řešit na jednání nejvyššího evropského orgánu? Je propagace homosexuality na školách evropskou hodnotou? Kladou si podobné otázky jen Středoevropané?

Udržování zaostalosti

Také je na místě se zeptat, jak se slučuje s evropskými hodnotami, když představitelé evropských daňových rájů, Nizozemska a Lucemburska, dávají hodnotové lekce představitelům zemí, z nichž nestoudně profitují. Evropské hodnoty kdysi odkazovaly i k solidaritě s ekonomicky znevýhodněnými. V devadesátých letech tuto kategorii celkem pochopitelně naplňovala střední a východní Evropa. Za cenu velkých obětí začala překonávat zaostalost způsobenou komunistickým experimentem, od EU si slibovala, že dohánění urychlí.

Vstup do EU tato očekávání nesplnil. Česko a Maďarsko na tom dnes nejsou ve srovnání s Německem o moc lépe než v době vstupu do EU. Polsko a Slovensko si sice z horší výchozí pozice vůči Německu polepšily, ale už také narazily na strop prosperity stojící na zahraničních investicích, levné práci a montovnách. Rumuni, Bulhaři, Litevci, Lotyši raději rovnou emigrují na Západ. Toto znevýhodnění nejspíše přetrvá několik generací už proto, že elitám bohatší části Evropy zcela vyhovuje: mají zde levnou, kvalifikovanou a disciplinovanou pracovní sílu, spolehlivé subdodavatele a přitom žádné skutečné konkurenty. Hospodářská politika, která by se pokoušela toto zaostávání prolomit, narazí na Brusel.

Aby se tento stav udržel, přicházejí na pomoc opět ony nové evropské hodnoty, které umožní pochopit, kdo je a kdo není privilegovaný. Běžná Češka za kasou supermarketu německého vlastníka, běžný Slovák v montovně dodavatele francouzské automobilky či jejich místní manažeři? Sice berou třikrát méně, než se za stejnou práci platí na Západě, ale nemají si nač stěžovat, neboť se přeci mají lépe než za komunismu. Konvergence s Němci či Rakušany stejně není na pořadu dne, protože je třeba řešit klimatické změny. Středoevropané musí pochopit, že jsou privilegovaní a že se jim vlastně daří až příliš dobře na to, v jakých předsudcích stále žijí. Pak už jim půjde vysvětlit, že skutečnými oběťmi naší doby jsou migranti, jejichž přísun evropský kapitál potřebuje, ale i takový Xavier Bettel. Sice stojí v čele superbohatého velkovévodství, které žije z daňových optimalizací firem z celého světa včetně střední Evropy, ale co to znamená vedle jeho pocitu diskriminace, o nějž se mohl v Bruselu na nejvyšší politické úrovni podělit? Pokud to místní přesto nepochopí, je na místě jim ukázat dveře, jak učinil premiér Nizozemska, dalšího daňového ráje, kterému středoevropské peníze nesmrdí.

Obrácení debaty o demokracii

Podobně jako se evropské vládnoucí elitě podařilo předefinovat evropské hodnoty, tak také dokázala dát zcela opačný obsah debatě o evropské demokracii. Ještě počátkem tohoto století se soustředila na demokratický deficit evropských institucí: Evropského parlamentu, který nemá nic společného s evropskou tradicí zastupitelské demokracie, Evropské komise, jejíž aparát připravuje rozhodnutí, s nimiž zvolení politici moc nezmůžou, Evropského soudního dvora, který neustále rozšiřuje kompetence evropských institucí včetně svých vlastních za hranice toho, co jim byl svěřeno členskými státy.
Tento deficit se časem jen prohloubil. Máloco k jeho prohloubení přispělo více než nástup Jean-Claude Junckera do čela Evropské komise. Juncker si tento post nárokoval jako vůdce evropských lidovců, kteří získali nejvíce hlasů v evropských volbách. Vzhledem k charakteru voleb do Evropského parlamentu a vzhledem k evropským ústavním pravidlům se jednalo o požadavek nemístný a těžko obhajitelný. Nicméně nejvyšší představitelé členských států Junckerův nárok nakonec uznali a pověřili ho vedením komise (nechme nyní stranou proč a za jakých okolností). Juncker prohlásil svoji komisi za politickou, ač se má jednat o orgán nestranný, a současně ji pasoval do role strážkyně evropských hodnot, ač má hlídat pouze pravidla, na nichž se členské státy dohodly. Politická a hodnotově orientovaná Evropská komise zesílila již existující bruselskou tendenci dvojího metru na úkor nových členských států a bez demokratického mandátu se pustila do jejich hodnotového ostouzení.

Kupodivu tyto kroky nevyvolaly novou debatu o prohlubování demokratického deficitu bruselských institucí. Za problém evropské demokracie už nejsou považovány nedemokratické evropské instituce, nýbrž demokratické členské státy, konkrétně ty ve střední Evropě. Evropské instituce, o jejichž demokratičnosti pochybují i jejich příznivci, se dnes absurdně pasují do role ochránců demokracie v Polsku či Maďarsku bez ohledu na to, že jejich vlády mají nezpochybnitelnou demokratickou legitimitu. Ale tím, jak se evropské instituce pokoušejí „chránit“ demokracii ve střední Evropě, pouze zvětšují svůj vlastní demokratický deficit. Pouštějí se do něčeho, k čemu jim chybí legitimita a jako obvykle měří dvojím metrem. Političtí vězni ve Španělsku (katalánští autonomisté) je nechávají chladnými, za Sorosovy nevládky v Maďarsku bojují zuby nehty.
Evropa zdravého rozumu

Progresivistické oligarchii, která ovládá veřejný život v bohatší části Evropy, se podařilo v posledních dvaceti letech postavit Evropu na hlavu. Chrání tím své pozice nejen proti zájmům střední Evropy, ale i proti zájmům a přesvědčením stále rostoucí části veřejnosti ve starých členských státech. Pokud se dotčení ozvou, pokusí se je buď uplatit nebo zastrašit; ať už se jedná o žluté vesty ve Francii nebo tradicionalistické katolíky v Polsku. Každým takovým krokem ale oligarchie ztrácí respekt a posiluje odpor. Tímto způsobem nemůže Evropa pokračovat.
Je třeba se vrátit ke zdravému rozumu. Po celé Evropě roste odpor k tomu, aby Brusel zasahoval do národního školství či justice, aby prosazoval stupňující se nároky sexuálních a dalších menšin či nepromyšleně prosazoval elektroautomobily, solární pole a větrné elektrárny. Naopak evropské státy stále stojí před obrovským úkolem sladit efektivitu evropského trhu s celkovou sociální spravedlností a zajistit přežití evropských ekonomik i evropského způsobu života včetně svobody a demokracie pod tlakem konkurenčních velmocí, amerických korporací, domácích oligarchů, zběsilého progresivismu a migračních tlaků. Evropské instituce mají státům v tomto úsilí pomáhat. Nemají si uzurpovat místo, které jim nepatří, rozehrávat evropské státy proti sobě navzájem a už vůbec se nesmí stavět na stranu sil, které Evropu ohrožují. Než takové instituce, to raději žádné.
Je zřejmé, že Evropu nepůjde vrátit ke zdravému rozumu pouze zdvořilou konverzací. Půjde o měření sil mezi těmi, kdo vydělávají na současném neudržitelném stavu a těmi, kteří žádají nápravu. Střední Evropa může sehrát důležitou roli. Její elity jsou méně zasaženy progresivismem než ty západní, jejichž arogance Středoevropanům jednak ukazuje odvrácenou tvář evropského projektu a jednak přináší spojence v podobě protestních a populistických hnutích ve starých členských státech. Středoevropská pravice si je toho vědoma, Orbán s Kaczynskim už vytvářejí kolem Deklarace o budoucnosti Evropy celoevropskou alianci podobně smýšlejících. Nyní je třeba, aby se i středoevropská levice dokázala oprostit od napodobování upadající západní liberální levice, vydala se vlastním, populistickým směrem a začala v Evropě vytvářet koalici podobně smýšlejících.